Setkání v sadu - Osmý světadíl. Být či nebýt. (Pelhřimovy 2021)

Jedeme s otcem zakladatelem Bratrem Orffem, Lukášem Novotným, dva dny před zahájením a kocháme se výhledy po krajině. „Ten mrak je divný,” dí Orff. „Božské oko nebo ďábel, znamení,” povídám. „Božské oko, ďábel by byl naopak…,“ mudruje Orff, já se jen směji. „No, ale teď, koukám, z toho vylezly rohy,” komentuje o pár set metrů dále s hlavou přilepenou na okýnku. Hledím na šklebícího se rohatého Mefista. „Černý pes přes cestu, tento týden už třetí znamení,” hlásí o chvíli Orff a kouká kamsi pod kola auta. Jedeme si interní humor, Orff mumlá mantru „naposled, poslední ročník” a já vedu blbé řeči.

Hrdinové

Nejvíce by měl být vyzdvižen Lukáš, jenž si zase jede organizační dimenze a vesmíry mimo chápání a možnosti běžného smrtelníka, nicméně byl to právě celek (šiky „bezejmenných”), který dodal energii a šťávu, v podobě peněz, vzkazů, pomocí se vším možným, jinak bych setkání spíš neviděl, než viděl. Účastníci se postavili za organizátory a v podstatě je dotlačili setkání udělat. Jeden za všechny, všichni za jednoho. Diy na druhou v praxi. Až to dojímalo.

Pátek

Pátek uvedli romanticky zasnění Zapomělsem, na kytarové February už se tančilo a postpunkový přídavek jsme si vychutnali. Lowmoe zastoupili onemocnělou krnovskou legendu Tibora Židu a začala sekce rave. Subwoofery se lepily pivem, vodkou, vínem, vodou, potem a chvěly pod náloží lidských těl, a to by jistě nešlo bez milovaného tolerantního mistra zvuku Karla Volfa. (Jiný by nás vynes v zubech.) Ztečí se vzala brzy i celá hlavní „stage”, bakchanálie nové doby, oceňuji intro a outro se záběry na kostel a bimbání zvonů. Black Sabbath. Tedy vlastně Black Friday. Bohudík, výprodej se nekonal. Už ti to najelo?

Ježíš (táhne na Berlín) byl krásný. Breakcore s živou basou, rytmické štěky, vokál místy do grindu, pařba v mezích nezákona. No borders.

Na venkovní probíhal čtyřhodinový maraton ve slam poetry s náčelníkem Anatolem Svahilcem, ale vůbec nevím, co se tam dělo, nestíhal jsem. Oželel jsem i milé techno sestry Franke (a Intt), což mě mrzelo, neb mají fluidum, a mě nezajímá jen produkce interpreta, ale hlavně jeho/její osobnost. To se netýká jen sester, všichni interpreti, se kterými jsem měl tu čest, se dají zařadit do kolonky super nice people.

Odjezdem jsem si příliš nepomohl, trvalo mi pět hodin, než jsem usnul, a srdce ještě tlouklo v rytmu techna > 120 bpm zážitky a setkáními. Pátek byl neskutečný.

Sobota

Ze Synů smrti zbyl nakonec jen jeden syn mučící elektrickou kytaru. K němu se přidal na buben „indián (ne)známého kmene”. Wolf Lost in Poem nahradil Caryu, a po každé skladbě nastalo ticho. Tak se poznají největší z největších. Bravo, Honzo! Tamaru si představuji na pláži, koukám na zasněžené hory a popíjím dobrou minerální vodu.

Mahjong se toulala po Polsku i Česku, než trefila správné místo. Na jejím hlasu nebylo znát nachlazení z ledového Baltiku, kde vyučuje děti ve windsurfařskému umění. Dvě coververze Alice Phoebe Lou navrch a máme tady jeden z nejkrásnějších chill koncertů v dějinách setkání vůbec. To lze říci i o harfičkách na poli (Lunaria), rozprostřených pod širou oblohou jen o chvíli předtím. Doslovné sepětí s půdou v podobě polního prachu všude. Požehnání.

Parta vynikajících lidí je parta vynikajících lidí. Hulákají se refrény a dojde i na pogování při ploužáku Ona, které spustí lídr Zdeněk Lichnovský. Kam bys šel, když nejlíp je tady? Stojím na kopci pod noční oblohou, vzadu blikají osvětlení větrných elektráren a je to vau vau vau, ze spodu z kostela káže do mlhy Post-hudba. Přicházím ve chvílích, kdy Domingo stojící na subwooferu vykřikuje: „Nejlepší festival na světě, tady a teď!” A třeba to tak je, kdo ví. Ostatně nevynechal zatím ani jeden ročník.

Dominik Domo ze subwooferů ani nesleze: „Pojďte blíž, pojďte blíž.” Včera pro 500, dnes pro třicet. Vykročení z komfortu, jak pro něj, tak pro setkání. Tak to má být. Každej z nás je number one. Děkujeme, Mistře!

Skautskou Duklu nenahradil nikdo, ale troufám si tvrdit, že v konci je to větší škoda pro ně, těšení bylo veliké.

Na venkovní stagi probíhá pezie, divadlo, Jakub Konig čte Vřeteno, bubny a didgeridoo zní od věčného ohně, slyším Hodinový hotel, asi vše v pořádku. Každý je tam, kde je mu milo.

Zatímco jsem se konečně dostal do čajovny, Laokoon (náhrada za Magnesium) nakopnou včerejší rave, Allan Wood zase zklidní lidi na cestu domů. Domů?

Přesto mám ze soboty trochu rozpaky, možná únavou, netřeba vše lakovat na růžovo. (Ale) Čo bolí, to prebolí, v pondělí se setkáváme s Orffem v hospůdce v dobrém rozmaru.

Bůh nebo ďábel? Co já vím? Osmý světadíl tak vzdálen běžné a masmediální realitě.

Pomohlo se druhým. Pomohlo se sobě.