Setkání v sadu: Sedmá pečeť, rok nejtemnější (Pelhřimovy 2020)

Zřejmě bych měl přestat čenichat ve vzduchu, neb když jsem minule psal, že temné dny přicházejí, jen o pár měsíců na to přišly restrikce a kulturu polil černotu pukávající mor. Nicméně již na konci května lidé ukázali, že odvaha a touha potkávat se a sdílet je silnější než strach a diktatura, a v roli dýdžeje jsem se zúčastnil “na našem místě” akce na oslavu narozenin. Přesto se nevědělo, zda se setkání uskuteční, nařízení následovala nařízení, odpadal koncert za koncertem, festival za festivalem, měnily se termíny. Oficiálně nastalo zkrácení programu na dva dny. Kvůli stále narůstající návštěvnosti se vytvořila další tajná událost. Rozhodnutí padlo začátkem léta. Strachu navzdory.

Čtvrtek
Ve čtvrtek si vyjedu jen tak na kole, a nakonec se ocitnu na místě konání. Místo si mě přitáhne. Na něm již pár desítek lidí, atmosféra připomíná vibe raných setkání. Šéruje se jídlo, pití, oblečení, láska, cokoliv. Jsem nasycen, napojen, dostanu oblečení a světlo na zpáteční cestu jen proto, že jsem.

Setkání je známé narušováním a měněním “oficiálního programu”, tradice je zachována, a jen za mlhavého (nebo žádného) tušení organizátorů vznikají další projekty. Týká se to i silent stage, jejíž poloha je oznámena až ve čtvrtek a která se nachází na špici tvořící pyramidu s kostelem a kaplí. Když na ni dorazím, mé nadšení nezná mezí, stage tvoří jen dva klacky nesoucí světélka a pár dek na právě rozoraném poli. Začíná se ambientním healing soudem, následují poloakustické koncerty. Ležím na dekách, hvězdy, měsíc, příroda, v dáli světla vzduchových elektráren. Svět se zdá více než v pořádku. Jednota. Mocná půlnoční zpáteční cesta za/pohraničím, pád z kola, zázrak. Vše je dobré. Vše je, jak má být.

Pátek
Se západem slunce začíná improvizační set Jirky Libánského na silent stagi. Ta se posunula blíž kostelu, tudíž není nutné absolvovat útrpnou cestu makovým polem či hledat, kde vlastně vůbec je. Sedíme na dekách s krásnými lidmi, doprovází nás synťákový psych Mazurek propletený s ambientem, free najazzlými vyhrávkami a lehkými droneovými tóny. Nic lepšího z hudby už pro mě ten den není. Chci víc drone/míň jazz a dávám to hlasitě najevo. Zbývá se zamyslet, proč se silent stage jmenuje právě tak, jak se jmenuje. Domácí zadání i pro mne.

Bratři Orffové. Kult? Nevím. Nenalhávejme si, že to byl jeden z nejpovedenějších koncertů. (Nedávný v Táboře byl o ligu výš.) Geniální Ivánek Gajdoš - krnovský malý (velký) princ - je také nespokojen s hlasitostí, ale nikdo ho neposlouchá. Atmosféra je manická, kostel k prasknutí a kapela zní garážově. Jak bylo poznamenáno, lidé to tak chtěli a zapadlo to do atmosféry. I přesto jsem dojat. Vrcholy jsou ve spojení. Tunel končí v temnotě makového pole. Jakoby svět. Jakoby.

Horečnatě těkám z podnětu na podnět, z energie na energii, z člověka na člověka. Změnila se fragmentárnost člověka konce 19. století? Maximálně v turbulenci. Původní jednota dostává díru a potápí se ke dnu jako Titanic. K čemu je festival, na kterém jsme nebyli? K čemu je život, který jsme nežili? Chaos současného makrosvěta v mikrosvětu festivalu. Spousta různých emocí, znásobené vibrací místa. Jak se do sadu volá, tak se ze sadu dvakrát ozývá. Hudba odevšad je mi k tomuto labyrintu světa a ráji srdce pouhou kulisou.

Na počátku hodiny mezi psem a vlkem se intuitivně vydávám na očistnou pouť ke kapli. Temnota mezi stromy mne objímá, nevidím na krok, ten je přesto pevný a jistý, necítím žádný strach, mystický zážitek. Iracio vítězí. U ohně se zas mísí cikánské písně s bubnováním na cokoliv, už za světla na chvíli srostu ve spánku s nebem a starými jabloněmi, než mě vzbudí déšť.

Sobota
Sobota přivítala mokrou vůní zeminy a listoví, lidé felí a čilují. Akustický set Makak je krásný a katarzní. Snáší na prostor odpuštění. Lásku. Další krásný zážitek je při vystoupení Tribe-J, odpočívám ve stanu, jásot po skončení každého songu, někde ze stanového městečka se ozývá něco na způsob gregoriánského chorálu, poznám na dálku jen latinu. Já uprostřed toho všeho. Signifikantní. Jdi do středu. Cítím, že mám blíže k chorálu, mám chuť se připojit nebo alespoň poděkovat. Únava je silnější.

Zařazení Ki 木 a ještě do “headlinerského času” považuji za skvělý dramaturgický tah, tak se to má dělat. Vědom si jejich budoucího potenciálu sleduji jejich cestu od lehce nervozního zvučení, “na stojáka” vystoupení zpěváka Ghost of You (raději takto v abstrakci nežli konkrétně), rozehrávání na přilákání publika až po ohlušující jásot v průběhu a závěru. Victory. Na hru bubeníka bych se vydržel dívat snad věčnost, a to není žena. Nejsympatičtější ze všech “matik”, včetně následujících Maďarů Kytaro.

Jestli jsem si hlavu nerozrazil na kole, spolehlivě to zastoupila větev schovaná ve tmě a dešti. Očekával jsem kontroverze ohledně “pouštěného setu” obsahujícího ve velkém zástupce labelu PC Music. Někdo byl nadšený, někdo zhnusen, někdo vůbec nechápal. Mám radost, že hudba má pořád tu sílu. Bohudík. Už v neděli mi připadal jako nejdůležitější set celé historie. Je třeba bourat veškerá očekávání. Těšil jsem se, ale nakonec mám jiné poslání (než se fyzicky zúčastnit), stihnu si aspoň zamávat pláštěnkou při závěrečném tracku setlistu Huge Dannyho: This is easy love/ Everyday, euphoria/ It’s just like we don’t try/ We just fit, you and I/ We’re supernatural. Co chcete více?

Pak už se nad prostorem honí všichni démoni. Nebo je to jen bouřka? Bůhví. Blesk je přírodní stroboskop, hrom nejčistší noise. Apokalyptické obrazy Bosche, barokních, surreal mistrů. Jsem obrácen dovnitř, v koutku stanu zažívám svůj osobní očistec. Duch místa to ještě celé ustál. Naposledy? Máme mu hodně co vracet.

Sedmý ročník byl fenomenální a tak silný, že jsem v neděli jeden moment už nevydržel a zmizel rychleji než pára nad hrncem. Slabý, ale milionkrát silnější. Jako se v těle obnoví všechny buňky kompletně za sedm let, zdá se mi, že podobně se uzavřel jeden cyklus. Od batolení po zběsilost v srdci. Nejvíce od prvního ročníku se skláním s díky před organizátory kolem brněnské kliky Noir Voir a vrchním dramaturgem Petrem Mihalcem, neb byli to právě oni, kdo nejen posunul pořádání do organizačního nebe, ale hlavně v době obecného “znechucení” fest dělat pozvedli a drželi prapor. Srdcaři a hrdinové.

Posledních několik let jsem měl pochybnosti o přínosnosti celé akce. Připadala mi “točící se v kruhu, slabá, zbytečná”, proč dělat něco, čeho je v Čechách nyní dosti. (Ale upřímně, jaký byl můj příspěvěk?) Hluboce jsem se mýlil. Zhruba dva dny před začátkem ke mně přišla tato zpráva: Pokud existují lidé, kteří mají potřebu určovat, jak se má člověk chovat, myslet a cítit, je potřeba vytvářet prostor, kde se každý může cítit, jak chce a jak právě potřebuje. Sedmá pečeť je zlomena. Ideje překračující nejen regionální hranice, ale veškeré hranice. Jsou. Zhmotní se příští rok.

Je třeba pomoci druhým. Je třeba pomoci sobě.