Shaqualyck | Články / Reporty | 23.03.2014
Vem dřeva kus, zapni si brus-ku a všechno si změř. Mig 21 a jejich Skejt bylo to první, co mi proletělo hlavou, když jsem se poprvé rozhlédl po nevšedním prostoru SF minirampy na Pasteurově ulici v Olomouci. Nepoužívaná cihlová hala, kterou parta nadšenců svépomocí proměnila v parádní doupě a manufakturu na prkna s malou u-rampou. Zvenku trochu připomíná legendární brněnskou Vlněnu, za rohem svítí pivní poutače baru Cobra. Jak půjde tohle prostředí dohromady s apartními botkami a elegantními kabátky šumperské shoegazové formace, jsem netušil, ale rád se nechávám překvapit.
Šlo to dohromady! Hra protikladů zafungovala a promotérské uskupení Dialog Crew (ač v okleštěném složení) zaslouží uznání za dobrý nápad. Nerad bych ale opomenul burácivý předvoj z Liberce. Stonerrockoví LRU odstartovali čtvrteční kytarový večer krátce před půl devátou a vůbec se s tím nemazali. Četné série melodických riffů porcovala destruktivní vlna hlukové psychedelie. Jako byste smíchali Brian Jonestown Massacre s Queens of the Stone Age. U Salvation se mi v hlavě dokonce rozsvítila kontrolka s nápisem Kurtizány z 25. Avenue. Na tuhle trojici jsem přišel zcela nepřipraven a s každou další odrážkou na setlistu mě to bavilo víc a víc. Zpěv mohl být o něco zřetelnější, ale na to, v jakých podmínkách se hrálo, odvedl zvukař skvělou práci. Potemnělou scenérii jen občas prosvětlil záblesk projektoru, který na graffiti pokrytou zeď promítal sugestivní obrázky laděné do šerých odstínů. Hudbě tma naštěstí nevadí a LRU sklidili za svůj výkon zasloužený potlesk.
Na The Finally si vzpomínám z Galerie U Mloka, kde před cca dvěma lety předskakovali Jasonu Orlovichovi, který tenkrát na Hanou zavítal coby Polite Sleeper solo. Tehdy ještě hráli ve třech, během vystoupení měnili nástroje a děsně připomínali kopírku The Jesus and Mary Chain. Léta letí a The Finally jsou zpět. A rozhodně nezaháleli. Pořád točí nástroje a postrádají přirozeného frontmana, ale už jsou čtyři (dva plus dvě) a navzdory řadě rozpoznatelných vlivů dokázali vytříbit vlastní zvuk. Krystalicky čisté kytary, dívčí jemnost vs maskulinní rock ‘n’ roll. Kontrast i symbióza. Jistě, inspirace by se dala vážit na kila a kupříkladu podobnost What’s in Your Head s Just Like Honey (už ten nástup kopáku a virblu) od zmiňovaných Jesus and Mary Chain je do uší bijící. Stejně tak Don’t B Scared připomene loňskou desku Fidlar zlehka šmrncnutou tvorbou The Love Me Nots. Zavedené písničkové postupy si však Finally dokázali přepracovat k obrazu svému, songy znějí osobitě, jsou hrané po svém a s nepředstíraným zápalem.
V hlavní roli je jednoduchý, ale o to účinnější rytmus a strhující drajv, který se vám okamžitě zaryje pod kůži. Kapela působí skromně, ale sympaticky. S Get Back zavzpomínali na ukradené nástroje, píseň „o broušení nožů“ věnovali pohnuté situaci na Ukrajině. Vrcholem koncertu byla Last Time, během níž si kytaristka Tereza bravurním riffem omotala rozjařené osazenstvo kolem prstu. Euforie a decibely. Dav v průběhu koncertu příjemně nabobtnal, jen na přídavek se pro pokročilou noční hodinu nedostalo. Venkovní vzduch voněl jarem a mně se odcházelo s příjemným pocitem. A taky s vědomím existence kapely, která na sobě setsakra mákla, vydala famózní nahrávku a právem se přihlásila o slovo, takže o ní teď budeme slýchat čím dál častěji. Máme radost? Kdo by neměl?
The Finally + LRU
20. 3. 2014, SF Minirampa, Olomouc
foto © žakelýna
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.
Filip Peloušek 22.10.2024
Na druhé straně se starší, očekávající kopající beaty a moshpit, drží zatím u stěn s půllitry, snaží se přečkat útrapy čerstvé dospělosti: „Jak mám žít, aby to tak nebolelo?!“
Mišo Berec 22.10.2024
Unravel naberá naživo silné rozmery, kataklyzmatický zvuk gitár a synthov, sample a rytmy Jiřího Bendla vytvárajú pocit niečoho nadpozemského a vy tam chcete naskočiť tiež.
Akana 21.10.2024
Bargeld vůbec působil velmi vstřícně a uvolněně. V ničem nepřipomínal odměřeného pedanta, v jakého se někdy umí proměnit při rozhovorech s méně kompetentními novináři.
Jiří V. Matýsek 20.10.2024
„He's a ghost, he's a god / He's a man, he's a guru,“ zní verš z Red Right Hand. Nick Cave přijel dobře naladěn.
Veronika Miksová 17.10.2024
Přiřítila se okostýmovaná banda v dámských šatech, vyšívaných kabátech a objemných kožiších a spustila kombo free jazzu, tonálních experimentů a vlastních verzí moderní klasiky.
Martin Šmíd 16.10.2024
Wilson je s paličkami nastražená nad soupravou s ďábelským úsměvem na tváři, v níž se lesknou dva zlaté zuby. Ona ví, co přijde.