Silná dávka mateřského punku (Mucha)

S holkama se srážíme před Crossem. Nacházíme volný flek a sedáme do trávy. Zas je to pestré. Na Muchu přišli mladí i staří, hipsteři i punkáči. Skrze marihuanový opar spatřím frontu na pivo, která by mohla konkurovat leckterému socialistickému řeznictví, a tak jen na sucho polknu a zapálím si cigaretu. „Jestli zase nezahraje Kamila, budu fakt nasraná,“ cedí skrz zuby jemňoučká blondýnka, co sedí přede mnou. Kamila Nikola nezahrála, navzdory tomu si nás znova omotala kolem prstu.

Když se setmí a za pódiem se začnou mihotat rozčepýřené vlasy, je čas vstát a procpat se blíž k pódiu. „To su já, vaša matka!“ ječí vlasaté děvče a rozjíždí koncert Ježíšem. Trochu se lekám, protože je to dost zmatené, publikum nereaguje na vynechávky mrdání v hlavě, a tak se bojím, aby tenhle zmatek neovládl celý koncert. Semeno už je v pohodě, dostává to grády, všichni se dostanou do svých rolí, vpředu se poguje, vzadu víc kouří a pije. Všechno je, jak má být. Nastává čas novinek. Promiskuitní Nána mě bere, Matka snad ještě víc. Čiší z nich potenciál dalších muších hitovek. Překvapují zajímavé kompozice, baví mě to. Ještě knedlík, ještě lásku. Odpověz mi na otázku.

Následuje Cobain, který svérázným způsobem vzdává hold zesnulým muzikantským esům od Filipa Topola po Janis Joplin. Je pozdě se zamilovat. Po pár starších peckách Mucha uvádí další čerstvou věc. Pan Píča je věnován zvukaři Liborovi, konotací prý netřeba. Čekám nálož ve stylu Kamila, na místo toho ale slyším táhnoucí se melodii, kterou kapela zbytečně couvá, a přibližuje se tak svému staršímu prostšímu já. Neztrácejme drahocenný čas. „Tuto písničku věnuji chlapečkovi, který dnes červeně zvracel ve vlaku,“ prohlásí frontmanka a spustí další píseň s mateřskou tematikou.

Na řadu přichází sekce zaměřena na problémy romských spoluobčanů. Na dva songy se Nikola mění a stěžuje si na životy zase trochu z jiného úhlu pohledu. Su Romka. Slibovals mi lásku a love. Je to divoké, vzpurné, chytlavé. Zahrada Crossu, ač k prasknutí, nadšeně poskakuje. Romku následovně doplňuje Kaj džas. Místy nám to přitáhne uši, to k Mušiným vystoupením už prostě patří. Nepojedeš nikam. Láska. Konec.

Přirozeně dochází na přídavek. A kdyby jeden. Kapela se vrací hned třikrát, přičemž hraje taky další novotu, jež se posmívá děvčatům posedlým šperky a botami. Šmucike médchen. Závěrečný Úchyl je pro nového bubeníka Jardu, který, pro tuto píseň zastoupen basákem Ondrou Kyasem, na pódium přináší štafle, z nichž spolu s Nikolou ve finále zamávají i těm nejupozaděnějším posluchačům. „Děcka, čaute, už se mi dělají kola od mlíka,“ loučí se máma Mucha.