Slizká růžová apokalypsa (Festival otrlého diváka)

Konec světa fascinuje. Každá doba si apokalypsu představuje po svém a vlastní představu o zániku lidstva měla i osmdesátá léta. Nejlépe a nejčastěji ji formulovala filmová béčka. Nukleární holomajzna už ale nebyla v módě - režisér Chuck Russell proto převzal námět zapadlého padesátkového hororu, přidal do něj špetku konspirace a kýbl růžového škrobu a roku 1988 natočil Sliz.

Festival otrlého diváka, jehož tématem byl právě konec světa, uvedl film jako svou poslední projekci. A pojal ji ve velkém stylu: během promítání létaly kinosálem konfety a před plátnem se několikrát mihly filmové postavy ztvárněné organizátory festivalu, české titulky byly chvílemi vtipnější než originální znění. Zatímco diváci žužlali marshmallowny, které dostali od uvaděčů, v tuctovém americkém městečku se schylovalo k perné noci. Růžová hmota, která vznikla jako nepovedený biologický experiment americké vlády, začala požírat všechno, co jí přišlo do cesty.

A dělala to s přepjatou násilností, která tvoří páteř filmu. Sliz sice v některých scénách evidentně požírá jenom plastové modely autíček, to ale jen umocňuje vizuální humornost celého snímku. Scénář plný cynických vtípků je pečlivě vystavěn, během pomalu plynoucího úvodu vykreslí několik žánrově nepostradatelných postav: šerifa, kapitána fotbalového týmu i servírku z místního bistra. Jakmile některá z nich dostane dostatek prostoru získat si sympatie diváků, čeká ji krutá smrt. Detailní záběry znetvořených a oslizlých obětí neztrácí na nápaditosti.

Čím víc nevinných maloměšťáků hmota spořádá, tím je větší, zkáza se zdá být nevyhnutelná. Každé správné hororové béčko má ale pohledného sígra, který nejenže dokáže v poslední scéně sbalit nejkrásnější roztleskávačku, ale ještě u toho zachrání svět. Ve Slizu odbojného mladíka s mulletem à la Jágr a motorkou ztvárnil Kevin Dillon, známý třeba z válečného filmu Četa. Rebel se smyslem pro spravedlnost a problémem s autoritami má sice daleko k hloubce svého deanovského předobrazu, ale Dillonova andělská tvář, pro roli zdánlivě zcela nevhodná, to bohatě vynahrazuje.

Fakt, že spásu světa zajistí občanská neposlušnost a odpor vůči vládním agentům, dává filmu roztomile nepřístojný politický přesah. Růžový horor je plný vtipu, záměrného i nezáměrného, a byl padnoucím zakončením patnáctého ročníku „Otrlce“. Můžeme jen doufat, že skutečný konec světa bude podobně vydařený jako letošní žižkovský festival.