Sněhurka a sedm civilistů (ve Studiu Hrdinů)

Po scéně bloumají čtyři postavy. Působí jako by něco hledaly. Chvíli to vypadá, že všichni totéž, chvíli zas, že každý něco jiného. Vysoký blondýn v šedém skoro obleku, o něco menší brunet v černém klobouku, krátkovlasá dáma v béžovém saku a hnědovláska ve vínových lodičkách s přezkou. Princ, myslivec, královna macecha a Sněhurka. Německý režisér Kai Ohrem je svedl dohromady, aby dle instrukcí rakouské spisovatelky Elfride Jelinek rozbili pohádku na tisíc kusů a pak dle švýcarského prozaika a básníka Roberta Walsera fantazírovali o smíření. Studio Hrdinů a jejich poslední premiéra sezony.

Notoricky známá pohádka o Sněhurce, ze které vyplývají jasná fakta. Sněhurka je ve všem nevinně, myslivec je zmanipulovaný dobrák, macecha mrcha a princ je zkrátka ten pravý. A co když ne? Že macecha žárlí na krásu své nevlastní dcery, to se stává, ale proč by si měla žena někoho brát jen proto, že šel náhodou kolem její rakve a políbil ji? Co když Sněhurka prince nechtěla, akorát se ji na to nikdo neptal? Ono je totiž možné, že princ byl trochu pomalejší, v nepravou chvíli výřečný a vlastně pošilhával spíš po paní matce než po slečně dceři. A myslivec, poblázněný touhou po královně, se ve slabé chvilce snad chtěl Sněhurky zbavit. Nakonec veškerá kolektivní vina dopadla na Sněhurčina bedra. A navíc to jabko... Tak jako sžírají lidské vnitřnosti staré křivdy, ničí Sněhurčiny útroby plesnivějící pozůstatky ovoce, které se stalo symbolem dědičného hříchu. Jablkem to začalo, jablkem to mělo skončit. Když ta holka přežije všechno... No a když to nejde po zlém, tak to může jít po dobrém. Pořád si ještě mohou všichni v klidu sednout a o všem si pohovořit jako lidé, kteří se náhodou potkali na nádraží. Skvělá scéna, kdy Sněhurka-terapeutka promlouvá o vzájemné důvěře nejprve k myslivci a poté ke všem přítomným. Věřím ti. Řekněte to! Máte na to?

Celé inscenaci dominuje Sněhurka - skvělá Ivana Uhlířová. Myslivec (Jiří Kniha) s princem (Kamil Švejda) jí zdatně sekundují, macecha (Marta Vítů) působí poněkud nevýrazně, což ale může být součástí její role blahosklonné madam. Role sedmi trpaslíků (přesněji šesti trpaslíků a jedné trpaslice) se zdatně zhostili dobrovolníci, se kterými Studio Hrdinů pro toto představení navázalo spolupráci. Za originální výpravou stojí Tereza Beranová a Patricia Talacko. Příkladem za všechny může být scéna, kdy si Sněhurka s myslivcem vyřizují účty s trpaslíky v zádech. Mezi tím, co se za nimi rýsuje stavba, která by mohla být vším od trpasličí sluje až po královský zámek, přihlížející princ a královna, kteří třímají v rukou dřevěné laťky, se stávají stromy – němými pozorovateli, zároveň však rámují celý absurdní obraz, který před diváky vyvstává.

Nezbývá než podotknout, že podobné pokusy o smiřování dobra a zla v pohádkových příbězích mohou být velice riskantní. Narušíme-li osvědčený černobílý kontrast odstíny šedi a odstartujeme vlnu hromadného odpouštění, mohla by nám také zbýt jen hromada kostýmů a rekvizit. A proto chcete-li, aby vaše děti ještě někdy usnuli, zachovejte jablko sváru alespoň někde. A až začnou snít, jděte filozofovat nad archetypy k Hrdinům.