Martin Řezníček | Články / Reporty | 09.06.2016
Skotská kapela Biffy Clyro v Česku vystoupila naposledy před dvěma lety na Rock for People, kde přes strhující výkon nevzbudila takový zájem publika, jaký by si zasloužila a jaký projevuje velká část Evropy. Pořadatelé úterního koncertu proto do propagace vložili nemalé úsilí, ale Velký sál Lucerny se jim nepodařilo zcela zaplnit. Biffy u nás stále zůstávají lehce alternativní kapelou…
Předskakující The Atavists jsou na tom podobně. Kapela kombinující surf, stoner rock a blues si nebrala žádné servítky a udělala pořádný, ale muzikantsky pevně uchopený bordel. Frontman Adam Krofian dokazuje, že je nejenom vynikající kytarista a songwriter, ale také velmi schopný interpret. Dobrá volba.
Před vystoupením hlavní hvězdy se klidně mohly rozdávat letáčky s varováním: „Způsobuje stavy euforie. Silně návykové.“ Už od úvodní novinky Wolves of Winter bylo jasné, že publikum tvoří věrní fanoušci, schopní slovo od slova zazpívat skoro všechny songy. V jemnějších pasážích sice mohl zpěvákův hlas pod slovanským chorálem zanikat, ve stadionových částech Many of Horror nebo Biblical ale dával písním epický rozměr. Vložená energie frontmana Simona Neila se mnohonásobně vracela a publikum reagovalo na sebemenší akci bouřlivě. Vymazlený rockový sound podladěných kytar trhající bránici, hektolitry potu i pohybová a vokální smršť – to vše padalo na hlavy přítomných jako bomby při náletu.
Když Neil vylezl na jednu z beden, vypadal trochu jako novodobý Ježíš, chvilku na to jako usměvavá víla Amálka. Holt kouzlo osobnosti. A dámy i pánové mu propadli a zamilovali se. Zpěváka lze vnímat i jako součást vizuální show, protože jeho potetovaný trup vypadá na pódiu opravdu dobře, a kromě namodralého světla reflektoru není nic víc potřeba. Basák i bubeník se bohatě zapojují do zpěvu, některé refrény jsou výhradně jejich, přesto téměř veškerá pozornost padá na Neilova bedra. Úloha frontmana je daná.
Nikdo z kapely toho moc nenamluvil a publikum se v delších pauzách mezi písněmi hecovalo spíše samo. To je asi jediná výtka. Jinak Biffy Clyro splnili veškerá očekávání a označení jedné z nejlepších koncertních kapel současnosti si zaslouží.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.
Filip Peloušek 22.10.2024
Na druhé straně se starší, očekávající kopající beaty a moshpit, drží zatím u stěn s půllitry, snaží se přečkat útrapy čerstvé dospělosti: „Jak mám žít, aby to tak nebolelo?!“
Mišo Berec 22.10.2024
Unravel naberá naživo silné rozmery, kataklyzmatický zvuk gitár a synthov, sample a rytmy Jiřího Bendla vytvárajú pocit niečoho nadpozemského a vy tam chcete naskočiť tiež.
Akana 21.10.2024
Bargeld vůbec působil velmi vstřícně a uvolněně. V ničem nepřipomínal odměřeného pedanta, v jakého se někdy umí proměnit při rozhovorech s méně kompetentními novináři.
Jiří V. Matýsek 20.10.2024
„He's a ghost, he's a god / He's a man, he's a guru,“ zní verš z Red Right Hand. Nick Cave přijel dobře naladěn.