Dominik Polívka | Články / Reporty | 27.09.2019
Trojice kapel pohybujících se na poli melancholické indie hudby, nesourodého posthardcoru a rozháraného screama nasadila ponuře vlídný podkres blížícímu se sychravému podzimu. Komorní akce s nenucenou atmosférou mají osobité kouzlo, obzvláště když si všechno sedne a člověk si přeje, aby to nikdy neskončilo. Příjemné momenty v útulném klubu prostoupily ozvěny hudebního stylu, který začátkem devadesátých let nastartoval nové kreativní pnutí.
Brněnská pětice Rutka Laskier se až na bubeníka přesunula pod pódium. Poetické drásavé texty se mísily v disonantním víru bubnů a kytar, jedině melodická linka hlavní kytary vyvažovala pochmurnou atmosféru a dávala celému spílání kousky naděje. „Létání je jako projev, projev o svobodě,“ začíná text skladby Vycpávač ptáků. Nástroje se jemně rozeznívaly, proplétaly jeden do druhého a postupně gradovaly, zatímco hlavní vokál v nich zanikal. Ke konci setu došlo i na song Rázné kroky lovce ze splitka s Pacino, což se hodilo, a v extatickém hluku spastického screama se končilo.
Pacino už se hlásili z pódia, aby uvolnili napětí po technických výpadech Rutky. Songy z květnového EP doplnily zajeté skladby z alba Půl litru země, estetika špinavě zabarvených nástrojů a osobitý jekot zůstaly. Rytmika měla spád a nenudila, kytarové vybrnkávání a strohé melancholické riffy se zarývaly do nadšených posluchačů nebo jimi pohupovaly při ležérní skladbě Břeh. „Pacino mají prostě zvuk,“ bylo slyšet z hloučku u baru.
Od pražské premiéry nashvillských Pile uplynuly dva roky. Rick Maguire, mozek a zakladatel kapely, se vrátil představit nové album Green and Gray, společně se dvěma novými členy. Kučeravým kytaristou Chappy Hullem a fousatým basákem Alexem Molinim. Nomádský život, kterým žijí díky takřka nekonečným turné, byl znát od prvního tónu. Profesionální a bezchybný set, ve kterém Pile nenuceně míchali nové i staré songy, připomínal dlouhý jam. Nevšedně propracované struktury písní se smyslnou dynamikou zněly stejně zatraceně dobře jako na deskách. Při skladbě Lords of Calendars Maguire přecházel od laxního zpěvu přes výbušnou lomcovačku k tesknému písničkářství, a to neskutečně lehce. Pile dokáží kombinovat několik hudebních žánrů v jedné skladbě, aniž by to znělo podezřele nebo výstředně, posthardcore se tak měnil v noise rock, slowcore nebo indie folk. Zavalitý bubeník Kris Kuss má mimořádný groove a cit pro intenzitu, což se projevilo třeba v mathrockové A Bug on Its Back nebo katarzní Rope’s Leangth. Na závěr došlo na The Soft Hands of Stephen Miller, pravděpodobně nejtvrdší song, co kdy Pile udělali, Rick Maguire, už bez kytary, ho vyřval z posledních sil.
Přístup, oddanost věci a smysl pro detail je Pile vlastní. Dělat věci jinak, zajímavě, ale zároveň přístupně pro širší publikum je kumšt, který se jen tak nevidí, stejně jako integrita, se kterou se Pile drží undergroundové scény. Živé scény.
Pile (us) + Pacino + Rutka Laskier
25. 9. 2019 Café V lese, Praha
foto © Seth Applebaum (archiv)
Kristina Kratochvilová 25.12.2024
Justice sice zestárli o jednadvacet let, v Max-Schmeling-Halle, kam jsme se přijeli podívat na show, kterou dovezou na Colours, to rozhodně vidět nebylo.
Tomáš Jančík 15.12.2024
„Jako pes, pes,“ ozývá se šeptem z publika. Švejdík přichází přes červeně nasvětlené pódium a hlasům jejich slova oplácí.
Viktor Hanačík 11.12.2024
Monumentální klenby připomínají sakrální chrámy. Čtyři reproduktory v rozích a čtyři výkonné lasery na vysokých stativech...
Viktor Palák 08.12.2024
Střih, více než deset let poté vyprodávají oba hudebníci Archu a koncert znovu začíná Bargeldovým žlučovitým máváním směrem ke zvukaři, který nejprve nemá svůj den.
Richard Michalik 03.12.2024
Hudba dokáže otvárať nové perspektívy, ktoré neustále potrebujeme ohýbať, a NEXT si je toho veľmi dobre vedomý. Report.
Michal Pařízek 30.11.2024
Sevilla. Město plné barev, chutí a života, vonící po všudypřítomných pomerančích. Tamní showcase festival se svému městu podobá...
Viktor Hanačík 28.11.2024
Bylo to na hraně mozkové kapacity, hrozilo smyslové přetížení a nevolnost. Být snímek kratší, získal by si zřejmě pozitivnější přijetí, bez nežádoucích somatických následků.
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.