David Čajčík | Články / Reporty | 10.06.2013
„The world wasn’t built in a day,“ zpívají Kanaďané NoMeansNo ve své desetiminutové baladě v uvozovkách, náladou spíš zhudebněnému přiznání masového vraha. Stejné je to i s nimi – jejich reputace v punkovém undergroundu pomalu rostla až do dnešního statusu legendy, která nevyprodá haly, ale kdo zná, ten je možná raději.
Pražská kapela Worldhood zahájila punkem smíchaným s vlivy britských indie kytarovek. Franz Ferdinand na energeťácích, Backyard Babies, kteří si je nevzali. Škoda technických problémů a zvuku, který se významněji srovnal až při závěrečné Pain Amplifier – skvělé vypalovačce, kterou podle radosti při hraní členové skupiny právem považují za svou nejlepší. Nebo se jim možná ve tvářích zrcadlila jen úleva, že je po všem. Jak sami prohlásili, po tolika koncertech v garážích se jednou dostanou na velkou stage a hned se jim přetrhnou struny na obou kytarách. Smůla.
Krajané headlinerů Trigger Effect zahráli poctivý hardcore-punk s občasnými výlety z Montrealu do NYC. Rychlý a energický bicák ukázal, že ačkoliv Kanada není zrovna nejznámější svým metalovým exportem, v ranku hardcore se tam něco děje a další skvělý riff máte na stole, než stačíte říct Cancer Bats. Jen ten unylý scream mně intonačně moc nevyhovuje.
NoMeansNo vypadají ještě starší, než jsou. Je jim to jedno a vsadili na to, že diváci čekají od reunionu prvního domova důchodců umírněný nostalgický koncert. Alespoň já to čekal a mýlil jsem se víc, než jsem mohl doufat. Show odstartovala techno intrem k The River. „When I speak the words I repeat... In the RIVEEER!“ zařval Rob Wright a jeho bratr John rozjel na bicí svůj signature beat, který je tolik odlišuje od jim podobných. Místo důrazu na virbl a hi-hat používá všechny bubny vyrovnaně a navíc drží paličky tradičním/jazzovým držením, což je u punku dost neobvyklé. Ostatně došlo i na freejazové intemezzo.
Kytarista Tom Holliston se od sourozenecké dvojice drží trochu zpátky, ale to nic nemění na tom, že své party hraje přesně a jeho práce vynikne například při skladbě Obsessed, která je jedním z hlavních důvodů, proč jsou NoMeansNo citováni coby předchůdci math rocku. A když jedna kytara nestačí, Rob Wright neváhá, odkládá baskytaru a ví, že ty spodní frekvence vykryje kopák. Joyful Expectations. Nová věc Jubilation z druhého Tour EP ukazuje, že Oh No! Bruno! není „nejnovější“ punková hymna v jejich setlistu, naopak, ještě se jich od nich pár dočkáme. Co jiného taky čekat od kapely, která hraje cover Ramones I Don’t Care, s takovými vlivy se přímočaré jízdě jen těžko ubráníte.
The End of All Things na závěr mi připomněla rané (hodně rané) Red Hoty zkombinované s vokálem Carla Michaela-Eidy z norských Virus a chorály Europe. Překombinované? Určitě, ale prostě jo. Vytleskávání zaplněného Music Baru nebralo konce, a tak se NoMeansNo vrátili k Ramones a jejich medley Teenage Lobotomy/Now I Wanna Be a Good Boy (and Sniff Some Glue) udělalo ne tečku, ale středník za skvělým koncertem, protože NoMeansNo se musí vrátit. Už kvůli tomu, aby všem stárnoucím skupinám dokázali, že s věkem nemusí rezignovat vůbec na nic (kromě barvení vlasů). Žádné kompromisy, punk is not dead, just old and still kicks ass.
NoMeansNo (can) + Trigger Effect (can) + Worldhood
6. 6. 2013, Lucerna Music Bar, Praha
foto © Arny Raedts
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.
Filip Peloušek 22.10.2024
Na druhé straně se starší, očekávající kopající beaty a moshpit, drží zatím u stěn s půllitry, snaží se přečkat útrapy čerstvé dospělosti: „Jak mám žít, aby to tak nebolelo?!“
Mišo Berec 22.10.2024
Unravel naberá naživo silné rozmery, kataklyzmatický zvuk gitár a synthov, sample a rytmy Jiřího Bendla vytvárajú pocit niečoho nadpozemského a vy tam chcete naskočiť tiež.
Akana 21.10.2024
Bargeld vůbec působil velmi vstřícně a uvolněně. V ničem nepřipomínal odměřeného pedanta, v jakého se někdy umí proměnit při rozhovorech s méně kompetentními novináři.