Stesk je na chcípnutí (Brutal Assault 2023)

Nikdo nechtěl konec, a přitom každý už už sahal na vrchol, který byl tak blízko, a přitom pořád daleko. Paráda, píšu si do poznámek: „nejdelší orgasmus na Brutálu.” Kamarád to druhý den komentuje: „Bylo na nich vidět, že opravdu chtějí hrát.” Čerstvá krev black metalu svědčí... Takhle jsme končili druhou část reportáže z letošního ročníku festivalu Brutal Assault (tu první si můžete přečíst tu), a teď je ten správný čas nasadit všemu korunu. Trnovou, pekelnou nebo nafukovací, na tom až tak nesejde.

WAGHiSS: Jsem rád, že chcanec jsme nechali ve stověžaté, ale jasné letní noci, stovky cigaret a prach si vybírají daň. Dneska bude nedýchatelno. Snažím se držet disciplínu, leč stárnu. Byl jsem u toho, když Spy nedávno rozštípali Sedmičku, a neumím si představit, jak se zvládli roztáhnout na hlavní scénu. Snídani takticky schováme ke kašně na náměstí, Jaroměř je oproti minulým ročníkům ještě prázdnější, zpocení a promrzlí zároveň stíháme akorát Ithaca. Ostrovní eklektický metalcore s hlasem korpulentní Djamily Boden Azzouz jako předkrm polykám po riffech, nežvýkám. „Čtyři kávy stačí, drahoušku,” culí se Aleš a servíruje k dopolednímu bochté i signature kávový nápoj kvarteto - osvěží, nakopne, zalomcuje a šetří kroky, když to máte do svatostánku radostí a PéVé jménem K4FE!K4FKA daleko.

Prašným tunelem vedle Sea Shepherd stage se sice na Octagon dostanete, zpátky už vás ale jednosměrkou projít nenechají. Rozumím, že tohle má svůj pádný důvod, ale v kombinaci s natřískaným programem Octagonu, jen o tenoučkou plachtu hned vedle naší press zašívárny mě to celkem sere. Nejenže není kam utéct od hluku a šrumce, každá minuta záseku cestou od jednoho pódia k jinému může být rozhodující. Obzvlášť když to do poslední chvíle vypadá, že Glen Benton tentokrát už opravdu vstoupí do bran areálu. Letos mi návštěvnictvo festivalu splývá, zahlídnu maximálně tři pandy, všechno je stejné, ale nedokážu se správně vtělit do brutalisty. Navíc mi na levé noze vyrostly další dva prsty a pravá achilovka zakazuje plynulou chůzi. Máš to doufám jinak? Přeci jen jsi loni do pevnosti zavítal poprvé.

JIRKA: Nemám. Jediné, co můžu říct, je, že ten sluníčkový obraz brutalisty jakožto pohodáře, který ti blahosklonně dává přednost a rád pomůže v nesnázích, utrpěl, když jsem zaslechl, jak si jedna cizinka stěžuje, že ji chlapi osahávali na intimních partiích. Taky jsem si všiml neurvalých ožralů, kteří si razili cestu davem hlava nehlava, žena nežena. Možná teď bylo víc lidí na menším prostoru? Já mám pocit, že jo. Zároveň tím, jak jsem se tu minulý rok otrkal, tak už nemusím tolik spoléhat na pomoc ostatních, a tak s ní tolik do styku nepřicházím. O to víc energie dávám do kapel a rozborů následných pocitů. Viděl jsem toho dvakrát víc než minule a nevzdával ani kapely končící se zavíračkou.

V sobotu se tak budím ani ne po čtyřech hodinách spánku. Hlava mě bolí, vlk mě kouše ještě o něco víc - příště už džínový kraťasy ne - a celkově funguju jen v DOSovském operačním systému. Nevím proč, ale vyhodnocuju to ve své primitivitě jako dobrý čas na experiment s absinthovou limonádou. Říkejte mi stratég! Každopádně mám kliku, že není tak silná, aby mě zničila ještě víc, a vřele ji doporučuju každému, koho potkám. Je to chuťová bomba.

Restartuju se během doprovodného programu a sice rozhovoru se zpěvačkou Elenou Cataraga alias Lenou Scissorhands z moldavských Infected Rain. Tohle fakt oceňuju, den zpátky jsem si poslechl zajímavé vyprávění jednoho z exekutivců undergroundového Maryland Death Festu Evana Hartinga, který nás nechal nahlédnout pod pokličku festivalu extrémní hudby. Počkat - extrémní hudby? Zvedám se ze židle a spěchám na oldschool death Gatecreeper, jejichž řádění na tom nejpekelnějším slunci mě zase na nějakou dobu vypne.

WAGHiSS: Představuju si to takhle: táta ti odmalička pouští Obituary a když dorosteš do fotbalových kopaček, chceš si taky zkusit valivý riffy a jak funguje tremollo páka na kytaře. Vyleze ti z toho včelín a místo akordů k balení holek ti nestačí klasické ladění strun… Kde včera floridské legendy Obituary naložili předpisovou kroniku žánru, tam dneska Gatecreeper vlévají mladickou krev. Tyhle dva nekompromisní sety jsou můj poslední argument, kdykoliv mě pošlete do barbershopu! Než začnu plešatět a radši se nadosmrti poddám břitvě, chci si ještě naposledy zaházet řepou do riffů přesně takhle zabahněných. Kdyby mi sekundární moshpit nevyrazil jedním dobře mířeným loktem dech, škvařil bych se v sobotním pařáku dál. Slibuju, že do příště si pořídím kondicionér i záminku pro jeho používání.

LÁMÁNÍ PŘÍČEK

JIRKA: Naskakuju na Birds in Row, které mi doporučuje Maryčka, a moje jasná představa o top 5 se rázem otřásá. Tak Belphegor, nebo tihle francouzští screamo ptáčci? Výborná práce se zvukem, mix zasněných ploch s frustrací ze světa okolo. Svěží zážitek s přesahem, to když kluci upozorňují na přitvrzování policejních represí ve Francii a nezávisle tak potvrzují slova mé tamní kamarádky, která mi to rok zpátky vyprávěla u společné večeře. Co se to na tom západě děje? A co říkala Maryčka?

WAGHiSS: Vtaki byli důvod, proč letos na festival jela, i pro ně byl tenhle set jednorázovka. Letadlo-pevnost-stage-letiště-letadlo. Řekněme, že nadšený úsměv a objímačky s Quentinem Sauvém, když jsme kapele nadělovali bochté, bych za zklamání nepovažoval. Stejně jako naposledy v Underdogs' jim radím vyškrtnout ze setlistu Nympheas, protože tenhle refrén v kombinaci se starším We Already Lost the World mě zase dostane na kolena a spustí proud slz. Tady je každé slovo navíc. A přestože hráli proti léta odkládaným ikonám death metalu na hlavní scéně, mám radost, že to vnímáš takhle, že v tom nejsme sami. S poslední deskou povznesli screamo kořeny na umělecké dílo a živáky jsou nekompromisní, stejně jako promakané a zasněné hlavně díky Quentinovi, co se nespokojí s pozicí basáka v trojčlence, ale pouští na uzdu svoje hračičkovství, a než by se nudil s basovou linkou, vrství plochy a kroutí čudlíky. Mohli jste to tušit, že na metalovém festivalu vyhraje klubovka, ale dneska už Birds in Row nic netrumfne.

Ani pekelný hlas Glena Bentona z Deicide, ani tuctová spartakiáda mých dětských lásek Trivium tažená totálním charismatem Matta Heafyho, zklamání z Crippled Black Phoenix navzdory těšení se, ani Napalm Death (i bez basáka Shanea Emburyho předpis jako vždy, všechna čest!). Možná je líznou navrátivší se Maybeshewill, kteří si od našeho prvního setkání v ostravském klubu, kde nudili a zdržovali od hlavních hvězd večera, stihli dát rozlučku, vrátit se s novou deskou a přijet nám rozehrát lásku. Pijeme k tomu višňový birel a rozdáváme si komplimenty, zatímco se držíme za ruce. Tyhle poštolky plují oblohou, ale nebojí se máchnutím křídel rozčísnout horké nebe a v pravý moment klovnout. Dozráli oni, nebo já?

JIRKA: Začíná se připozdívat a festival nezadržitelně spěje ke svému závěru. Nemám jasného favorita, a tak obíhám dokola všechny stage. Obscure a Octagon naladily party mód, ať už méně (Orbit Culture) nebo více (Horskh) přiznaný. Je mi jasné, proč si moji němečtí kamarádi vybírají právě digital hardcore/EBM od Horskh. Máte taky ten pocit, že na tyhle perverzní techno-metalové tancovačky slyší právě německy mluvící národy? Ponechávám si ostražitost a snažím se naznačit, že se mi nechce důvěřovat metalákovi v maskáčích, co se nás snaží roztančit. A dobře dělám, za chvíli Horskh vyvolávají wall of death a pak poslední stojící kusy postřílí ostrými náboji z reflektorů přímo do očí.

Tak a už nám to končí, kamaráde. Dáváme rozlučkové bochté chvilku před vyprodáním a rovnáme si zážitky. Oba se pak střídáme pod hlavní stagí, která si tentokrát ponechala vážnou tvář až do konce. Jsem rád, že Marduk vrací blackovým matadorům nějakou tu Gorgorothem poztrácenou hrdost. Obratně si mě svou melodickou uchopitelností zamykají u svého pasu do gilotiny a pak mi brutálně namlátí do držky svými nekompromisními výpady. Víc už nezvládám. Končím. Doplazím se do stanu a upadám do bezvědomí.

WAGHiSS: Nezvládnu proniknout do Cult of Luna na dýl než jednu skladbu. I když jarní set v Roxy mi přišel utahaný, nedávám jim to dneska za vinu. Přestože oproti loňskému návratu z pandemie jsme zpátky na „pouhých“ čtyřech festivalových dnech, semlelo mě to víc, než co pamatuju. Těsně před vyčerpanou přestávkou na náměstí Bota suše zašeptá: „Nebo už jsi prostě starý.” O tomhle fňukám dávno, letos ale jako by se ten verdikt naplnil fyzicky. Tvrdohlavě si ale neumím představit, že prospím nebo proleju byť jen jediný koncert, vždyť v josefovské pevnosti se odehrál nejeden, o kterém se sluší psát jenom kapitálkama. Nesmyslně natlučená soupiska jako každý rok má holt svou cenu a za rok nečekám nic míň. Třeba se vrátí entusiasmus, třeba se potkám i s váma a třeba si domů nepovezu nachlazení. Stesk, že je po všem, se posouvá díky ohlášeným týdenním tropům.