Sto roků v šachtě žil: odzbrojující fešáci a vyzbrojené fešandy

Po roce opět v Ostravě. Co je nového? Zásadního asi nic, industriální věže zhrouceného industriálního města pořád shlížejí na stejný areál, pouze cesta k hlavní stagi se zkrátila novou propojkou. Výhoda pro spěchající a pozdě příchozí – třeba ty, jejichž žluťák stál hodinu ve Velimy jen pár desítek kilometrů za Prahou. Intenzita deště proměnlivá, výhodou je, že už může být jedině líp. A co kapely?

fotogalerie z festivalu tady

Proplešatělý opičák Samuel T. Herring čas od času hodil do měkkého doprovodu zasněných synťáků deathmetalový growl, pak se s rozklepanou bradou dojímal, když vzpomínal na dědečka nebo sledoval nadšené reakce pláštěnkářů. Vůbec mu přitom nevadilo, že sám mokl pod nezastřešenou částí pódia, až se mu na košili vytvořil velký mokrý trojúhelník. Takoví byli Future Islands. V celkovém dojmu by se dali přirovnat k Georgi Ezrovi, který vystoupil na stejném pódiu o dvě hodiny později. „Bylo to prostě pěkný“, člověku z koncertu utkví ale jen dojem z vystupování frontmana, střípky jeho chování – jak mluvil, jak se hýbal. Zvukově spíš kulisa. V prvním případě dobrá kulisa na letní chill v programu festivalu, v druhém případě sympatický soundtrack k posezení ke kafi. V klubu by ovšem mohli oba dva interpreti vyznít dost jinak.

To, že celý první den byl spíš o osobnostech potvrdil i Nathaniel Rateliff & The Night Sweats. Mix bluesu, soulu a rocku zněl i českému uchu zaměnitelně s jinými jižanskými kapelami a byly i chvíle, kdy se povídačky o energické smršti na pódiu zdály nadsazené. Sledování Rateliffa, coby vilného truckera s rozepnutou košilí a nacpanými spodkami, bylo však po většinu času soběstačnou zábavou. Momenty, kdy burcoval publikum a přesně mu diktoval, kolikrát má zařvat hej!, kdy po elvisovsku rozhoupal pánev a kolena... Stejně tak bavil pohled na členy jeho kapely – zajímavou figurkou byl basák, dvojník Jiřího Kodeta v baretu, sígr marseilleských ulic.

fotogalerie z festivalu i zde

Beth Ditto se na svoje vystoupení vyzbrojila flitrovými šaty a drdolem a taky dětsky radostným humorem. Viděli jste snad někoho, kdo by s takovou chutí po každé písni opakoval česko-anglické „děkuji“ a ještě si od davu nechal předkládat další výrazy jako „na zdraví“ či „moje vlasy jsou falešně“? Svoji praštěnou výstřednost předváděla, i když si ostentativně hladila břicho a natřásala poprsím. Ani pěvecky nezůstala nic dlužna. Řezavý hlas zazněl nejsilněji v otevřených polohách, jaké předvedla třeba v Oh My God nebo Heavy Cross, největším hitu její dřívější kapely Gossip. Vystoupení americké zpěvačky bylo nejzábavnějším a vůbec nejlepším bodem středečního programu Colours of Ostrava. A může se klidně stát, že i další dny programu budou ovládat ženské interpretky.