Sto roků v šachtě žil: po Vzpomínkách na Afriku Žraločí tornádo

Se začínajícím víkendem se areál festivalu naplnil k prasknutí. Mraky ustoupily a teplota výrazně stoupla. Program začíná opět již v poledne a mnozí vytrvalci tak v areálu stráví více než dvanáct hodin.

Hudební program nabídl hned několik hvězd z černého kontinentu. První bylo Trio da Kali, hrající tradiční západoafrickou hudbu na tradiční nástroje: dřevěný balafon (představte si archaickou verzi marimby nebo obrovského xylofonu) a ngoni (předchůdce banja s dřevěným dutým tělem potaženým kůží). Mamadou Kouyaté na tento nástroj hraje po vzoru svého otce ve stoje jako na basovou kytaru a nástroj má opatřený elektronickými snímači. Virtuozita Lassany Diabatého (balafon) a procítěný hlas zpěvačky Hawy Kassé Mady Diabaté probouzí komíhající světla a rozjasňují duše. Táhlé tóny mohou klidně připomenout nápěvy z tuzemských lidovek, rytmus a melodie pak bez problémů oslovují i bez znalosti slov a kontextu. V závěru koncertu zpěvačka předala svou cabasu Lassanovi, který tak hrál bez problémů na dva nástroje najednou, a zatančila působivý kolébavý tanec.

Na Trio Da Kali navázal Cheikh Lô, který již používá moderní evropské nástroje a kombinuje prvky africké hudby především s latinsko-americkými rytmy. Živelná směsice diváky uvolnila a roztancovala, k čemuž Cheikh Lô bohatě přispěl nejen zpěvem, ale i hrou na bicí. Krom toho utkvěla i bravurní sóla na konga a djembe, které předváděl perkusista.

Program na hlavní stagi mezitím pokračoval s držitelkami fenomenálních hlasů. Po Joss Stone na pódium doslova vtrhla Jessie J a její nasazení bylo takové, že se vůbec nechtělo odcházet na punkery Slaves. Nicméně vyplatilo se, i Isaac Holman sebe a svého spoluhráče ostatně představil: "Čau, já jsem Jessie J a tohle je Joss Stone." Povídačky a nespoutanosti a neurvalosti britského dua se nejen potvrdily, naopak se zdály jako nesmyslně mírné, což bude asi tím, že agresivní smršť nejde slovy pořádně popsat. Holman si nebere servítky před nikým a ničím, ve stoje mlátí do bicích a vykopává nohama, zatímco řve do mikrofonu. Kytarista Laurie Vincent hlasitostí vystačí za dva nástroje, k čemuž mu dopomáhá řada boosterů a stěna Marshallů. Poté, co Holman odhání fotografy, jde do publika a vysvětluje, co všechno ho na světe sere, pak poobjímá a oblíbá pár fanoušků a přiklekne nebo spíš zalehne mezi ně, zatímco mu jeden z nich ochotně zavazuje tkaničku. Celé publikum spontánně pokleká a když se Holmam probere z pod těl, užasle kouká, co se to děje. „Takhle zůstaňte,“ přikazuje pořád trochu zkoprněle. S říznutím do kytar a bicích se zase všechno dává do pohybu. Tyhle grázlíky je nebezpečné vypustit na jakékoliv pódium, ale to neznamená, že úžas nemůže být oboustranný. Nářez? Ne, tohle bylo žraločí tornádo!