Synapse Again: Neotřelá dramaturgie, nenápadný marketing

Program Synapse pořádaný MeetFactory bývá zaměřený hlavně na přednášky, workshopy a další vzdělávací aktivity, letos ho obohatil menší festival. Pod hlavičkou Synapse Again se ve spolupráci s norskou akcí Insomnia během dvou večerů představil výběr z přístupnějších oblastí tzv. experimentální hudby. Hlavní pozornost přitom patřila novějším projektům, které aktuálně získávají nadšené recenze ve světovém nemainstreamovém tisku, ale u nás se dosud neobjevily. Tímto rozměrem Synapse zdařile a důstojně doplnily zavedené značky Alternativa a Lunchmeat.

Čtvrteční večer v MeetFactory s trojicí českých premiér měl trochu překvapivé vyznění. Keňský soundartista KMRU patří mezi nejvíce oceňovaná nová jména ambientu, field recordings a sound artu za poslední roky, osobně mi u něj ale vždy chyběla větší osobitost nebo hloubka. I živé vystoupení začínalo kvalitními, ale ne právě výraznými plochami. Postupně se však zvuková pole synťáků, bzučících organických zvuků a basových pulzů prokreslovala do stále větší prostorovosti, až se začal poslech podobat procházce cizorodým a nesmírně bohatým ekosystémem.

Naproti tomu mexicko-norská skladatelka Carmen Villain zaujala nečekaně hrubým zvukem. Zatímco na deskách má precizně dotaženou produkci – jediným problémem vrstevnatého ambientu na hraně hudby čtvrtého světa jsou asociace na relaxační balast –, koncertní provedení s živým klarinetem a volnějšími konturami podtrhlo bohatost materiálu. Nestabilita setu nebyla nutně jen přínosná, i tady byla ale imerze stále větší až po závěrečný podmořský dub jak od Porter Ricks.

Performance Daniela Blumberga přišla z úplně jiného světa. Britský hudebník na letošním albu GUT přešel k radikálnímu výrazivu a naživo mu dal ještě mnohem větší intenzitu. Jak scéna, tak hudba byly minimalistické: jediné bílé světlo, strohé bortivé beaty, minimum melodií a nádherný hlas. Texty nenabízely příliš záchytných bodů, zdrcující emoce elektronických zvuků to ale zařídily za ně. Extrémně hlasitou klaustrofobii protínal jen baladický zpěv a tento kontrast ještě prohluboval atmosféru zoufalství. Asi to nemůže neznít bombasticky, ale pokud dnes někdo dokáže navázat na Scotta Walkera, bude to Daniel Blumberg. Zdánlivě základní zvuky tu fungovaly jako nikdy. Škoda že program otevíral, v závěrečném slotu by byl ještě působivější.

Protagonistou druhého koncertního večera byl prostor. Kulturní dům Barikádníků kousek od Strašnické odpovídá na otázku, jak by vypadaly Twin Peaks ve východní Evropě. Sál přitom není jen postsocialistická kuriozita, ale také konzistentní interiér, který ve spojení s vynikající scénou a světly zkrátka fungoval.

fotogalerii z festivalu zhlédněte tady

Polská kytaristka Martyna Basta tu odehrála podobně silný set jako loni na Alternativě, vrstevnatý, performativní složkou atraktivní (post)ambient připomněl, že na naší periférii také vznikají světové věci. Freddy Ruppert opět potvrdil, že jeho aktuální set patří k tomu nejlepšímu, co je u nás letos možné vidět. Přízraky starých italských hororů a jejich synťákových soundtracků daly poloprázdnému kulturáku atmosféru místa mimo světy. A na ni navázala Stine Janvin, nejméně nápadná perla evropských superfestivalů, zpěvy plastových andělů. Brutálně procesované vokály zněly méně extrémně než na běžné performance/nahrávce Fake Synthetic Voices, o to zajímavější ale bylo zkoumat jejich nuance a témbry.

Následující afterparty v klubu Fuchs2 byla, pravda, méně výrazná, taneční sety převážně místních DJů byly po meditativním pásmu až příliš velký skok, který jsem nepřestál. Zvláštní zmínku si ale zaslouží účast Abadira, spolu s 3Phazem a Zulim jednoho ze zásadních hybatelů velice agilní egyptské scény a mistra spojení severoafrických tradicí s agresivními rytmy.

Dramaturgicky a organizačně perfektní akce si zaslouží jedinou výtku – takovou sestavu by mělo vidět víc lidí. Šlo o produkci velké instituce, která nemusí mít osobní vazby, s nimiž operují takřka všichni na scéně. O to důslednější by měla být komunikace události. Samozřejmě, jde o minoritní scény a nikdo nečeká vyprodané haly, prezentovat tyto pozoruhodné hudebníky uchopitelným způsobem by ale mělo být zásadní.