Dominika Danieliková | Články / Reporty | 07.02.2017
Už příchod na nedělní Tata Bojs dává tušit, že tohle nebude koncert, na který jsme zvyklí. Věkově od -náct až po -sát. Všichni jako ze škatulky a já si říkám: Jak vydržím netancovat na takovou kapelu, když jsem oháknutá jako princezna a ještě k tomu musím sedět? Hlavní sál Mahenova divadla v Brně je téměř vyprodaný, na minutu přesně se zatemní. Z pódia pomalu přitékají Noční linky. U druhé písně Radioamatér je jasné, že byť jde o akustické turné, přítomné jsou i elektronika, hravost a zvuk typický pro skupinu. Jen při skladbě Elišce si říkám: Sakra, kluci, kde jste? Jindy tak výrazný refrén je jen stínem původní písně a akustika Elišce vůbec nesluší.
Z posledního alba A/B zazní skladby jako Sonda nebo Běžec, ale největší úspěch sklízí skladby z Nanoalba, Biorytmy a Šťastnější. Pomalé a snové skladby střídají taneční, Cais opouští pódium, vrhá se mezí sedačky, skáče z balkónku na balkónek. Už i sochy nahoře zdvíhají ruce do rytmu a Mardoša se kroutí na židli jako při epileptickém záchvatu, div si hlavou neprorazí mikrofon. S lidmi to ani nehne. Ale jen co se z pódia ozve „Tu danses! Danser, c'est ta vie, tu danses!“, rázem se sál probudí ze snového opojení a nikdo si už nedovolí sednout zpátky. Koncert má všechno, co byste v divadle nečekali. Od rapového duetu Vladimíra Bára a Bublajse přes klávesová preludia Jiřího Hradila až po verbální škádlení: Filipe, Filipe! - Kdo je? - Já, otevři!
I když polovinu kapely tvoří lazaři (Cais problém s loktem a Mardoša s ramenem), poradí si skvěle. Vzduchem létají stojany od mikrofonu, na improvizovanou výpomoc se objeví i Tomáš Neuwerth na bicí. Po necelých třech hodinách nastává konec, jako poslední zazní Růžová armáda. Ano, Tata Bojs umí vždycky překvapit, hledají nové cesty i nový výraz. Koncert bez jediné chybičky, tedy až na ty sedačky...
Tata Bojs
5. 2. 2017 Mahenovo divadlo, Brno
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.
Filip Peloušek 22.10.2024
Na druhé straně se starší, očekávající kopající beaty a moshpit, drží zatím u stěn s půllitry, snaží se přečkat útrapy čerstvé dospělosti: „Jak mám žít, aby to tak nebolelo?!“
Mišo Berec 22.10.2024
Unravel naberá naživo silné rozmery, kataklyzmatický zvuk gitár a synthov, sample a rytmy Jiřího Bendla vytvárajú pocit niečoho nadpozemského a vy tam chcete naskočiť tiež.
Akana 21.10.2024
Bargeld vůbec působil velmi vstřícně a uvolněně. V ničem nepřipomínal odměřeného pedanta, v jakého se někdy umí proměnit při rozhovorech s méně kompetentními novináři.