Testování trpělivosti s Lapaluxem a spol.

Program každého festivalu je tak trochu kompromisem mezi tím, koho by pořadatelé rádi přivezli, a tím, koho si z různých důvodů (především finančních a časových) dovolit přivézt můžou. Ze zkušenosti s dosavadními ročníky pražské přehlídky Spectaculare mám pocit, že se při skládání programu hledí hlavně na to, kdo zrovna v daném období křižuje Evropu. Poněkud se tak vytrácí pocit určitého zaměření festivalu, což je ještě umocněno natažením celé akce na plochu několika týdnů. Půlroční rekord „průběžného festivalu“ Itch My Hahaha z let 2015 a 2016 sice zůstává nepokořen, i tak ale aspiruje letošní ročník Spectaculare se svými jedenácti týdny trvání na titul časově nejroztahanější přehlídky sezóny.

Zahajovací večer ve Španělské synagoze mi unikl. Neviděl jsem tak Američana Petera Brodericka ani sólový koncert německého pianisty Carlose Cipy. Vynahradil jsem si to až o den později, kdy se Cipa představil v Paláci Akropolis po boku svého krajana, beatmakera jménem Occupanther. Na loňském EP Trow zní jejich spojení jako průnik zasněného neoklasického zvuku à la Nils Frahm nebo Ólafur Arnalds a pokorně přizvukující elektroniky sahající od ambientních náladovek po najazzlé beatové křoví jak vystřižené z desek Bonoba či Lusine. Naživo se k těm dvěma přidal ještě bubeník Simon Popp, právě ten se ale ukázal být oním příslovečným kuchtíkem, jehož angažování přesolilo jinak delikátně namíchanou polévku.

Zatímco na desce působí rovnováha mezi zastoupenými elementy nesmírně organickým dojmem, v koncertní verzi se skladby ústřední dvojice rozpadaly na vzájemně nesourodé části. Nejzajímavější moment celého vystoupení přišel hned zkraje, kdy Occupanther efekty dotvářel kombinaci Poppova bubnování a Cipovy hry na jakýsi zmenšený cimbál. V té chvíli se vklad všech tří protagonistů protl v něčem, co vytvářelo zcela novou kvalitu. Většinu zbylého času jsme však na podobné prolnutí čekali marně. Hudebníci si sice pochvalovali Poppův bubenický groove, mně však přišla rytmika statická, neposouvající skladby ani o píď kupředu. Celkovému dojmu příliš nepomohl ani nepříliš invenční světelný design, který se omezil na pouštění ornamentálních prasátek.

fotogalerie z koncertu zde

Zcela jiný zážitek sliboval koncert Stuarta Howarda, který je coby Lapalux jediným Britem vydávajícím na americké značce Brainfeeder. Loni mu tu vyšla deska Ruinism, která je pozoruhodným příspěvkem do kánonu současné postklubové elektroniky. Abstraktní beatové konstrukce s kořeny v hiphopu a bass music se tu střídají s klidnějšími pasážemi, které Howard často zdobí ženskými vokály (v minulosti s ním spolupracovala například Andreya Triana, tentokrát se jeho múzami staly mj. JFDR nebo GABI). Jestliže album charakterizuje neustálé napínání a povolování pomyslné gumy, pak její živé podobě podobný efekt bolestně chyběl. Místo toho se Lapalux rozhodl testovat trpělivost publika důrazem na tu nejagresivnější, silovou složku své hudby.

Notně tím připomněl Autechre, kteří naživo také potlačují veškerou melodičnost a rafinovanou strukturovanost svých skladeb ve prospěch abrazivních techno beatů. Pokud bývá elektronickým hudebníkům často vyčítáno, že se při koncertech omezují na tu více, tu méně kreativní přehrávání svého studiového materiálu, pak u Lapaluxe tato výtka automaticky odpadá. Nejsem si ale jistý, jestli je to zrovna ku prospěchu věci. Alespoň že ta světla byla ve druhé části večera výrazně lepší. Většinu času kopírovala modro-bílo-černé ladění doprovodných projekcí vycházejících z vizuálu desky Ruinism. Když už to neumožňovala hudba, dalo se solidně ztrácet alespoň v jejich plynulém přecházení ze dvou do tří rozměrů. Na jeden z nejočekávanějších večerů primárně hudebního festivalu je to ale trochu málo.