The Wombats - adolescentní guilty pleasure?

Zatímco u The Wombats můžeme pochybovat, jestli jsou spíše popovou, nebo rockovou kapelou, u předkapely Sunflower Caravan máme jasno hned. Jedná se o neslaný nemastný pop s hromadou vykrádaček a nulovou originalitou. Do toho bije do očí přehrávající zpěvák a snaha o neformálně společenský outfit. Označení středněproudá kapela je přiléhavé, na druhou stranu hrála vážně dobře a díky nasazení to tak nějak fungovalo. Takhle si představuji slavnosti na náměstí v okresním městě.

Před čtyřmi lety by taková předkapela nejspíš tak hladce neprošla, tehdy byli The Wombats na vrcholu. Deska This Modern Glitch z téhož roku zapadla do vlny tehdejších indie kytarovek a hity Techno Fan a Tokio (Vampires & Wolves) zněly všude. Po odmlce letos vydali třetí desku Glitterbug - ta už nesnese srovnání s ostrovními kapelami typu Kaiser Chiefs nebo Two Doors Cinema Club, ale spíše s těmi zaoceánskými poprockovými, ze střední školy minulé dekády.

Trio alespoň zůstalo stejně zábavné a dokázalo přenést hravost skladeb na pódium. Na nový materiál se lidi chytali snad ještě více než na staré singly, přesto byla úvodní Jumping Into the Frog svižným odrazovým můstkem do svižného koncertu, během něhož se neustále skákalo, a to až do poslední Let‘s Dance to Joy Division. Po ní následovalo už jenom krátké kytarové sólo, do kterého když se frontman Matthew Murphy opřel, znělo stokrát rockověji než předešlý koncert. Moment WTF umocnilo to, že šlo o jediné vykolejení z nastaveného tempa. Jestli se skupině stýská po surovějším zvuku, měla ho vmísit mezi své „odrhovačky“ rovnou. Tohle nesedělo.

The Wombats se zasekli v čase a originalitou zrovna nepřetékají, ale aspoň si z nedávné historie berou to nejlepší. Chcete si připadat znovu jako na gymplu? Tahle partička nemá jiné ambice než navodit adolescentní, bezstarostnou atmosféru, což převážně mladší publikum kvitovalo. Nové věci sice nenadchly, ovšem ty staré nadále zůstávají „guilty pleasure“.