Anna Mašátová | Články / Reporty | 06.11.2014
Koncert, od kterého můžete očekávat všechno, nebo nic. Se směsí obav a nadšení asi vstupoval do Lucerny mnohý návštěvník, zdálo se totiž, že Američané Brad Mehldau a Chris Thile toho kromě své muzikantské virtuozity společného moc nemají. Několik styčných bodů bychom však přeci jen našli. Kromě společného labelu Nonesuch si jazzový pianista Mehldau a bluegrassový mandolinista Thile s gustem užívají častých výletů do jiných žánrů.
Ti dva se sešli roku 2011 v newyorské Greenwich Village a od té doby se střetávají čím dál častěji, oba však vylučují, že by společně zamířili i do studia. Pravda, originální repertoár nevznikl, dvojice se rozhodla pro směsku vlastních věcí zkombinovaných s tradičními reely, jazzovými standarty, baladami i popem.
Koncert začala Thileho mandolína – a vlastně hrála prim celý večer. Kdo se bál, že si budou pánové hrát na vlastním písečku, mohl obavy rychle hodit za hlavu. Thile exhiboval v tom nejlepším slova smyslu a nepochybně na sebe pozornost strhával, Mehldau ho však citlivě doprovázel i jemně přitakával. Setlist byl více než rozmanitý, Scarlet Town americké country zpěvačky Gillian Welch, Fast As You Can Fiony Apple, bluegrassovou instrumentálku St. Ann´s Reel, Independence Day Elliotta Smithe, Knives Out od Radiohead, Dexterity Charlieho Parkera či dylanovskou Don’t Think Twice, It’s Alright.
Thile je skvělý zpěvák, který umí zacházet s publikem. Poněkud hejskovské chování a roboticko-kašpárkovské pohyby baví, umí ale i dojmout. Noirový jazzový standard I Cover the Waterfront měl až wainwrightovský feeling, při závěrečné, opět welchovské, Dark Turn of Mind naskakovala husí kůže. Nadšené publikum si vytleskalo dva přídavky. A Struny podzimu si mohou připsat další velké červené plus za jeden z nejlepších koncertů posledních let.
Brad Mehldau & Chris Thile (usa)
3. 11. 2014, Lucerna, Praha
Foto (c) Struny podzimu
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.
Filip Peloušek 22.10.2024
Na druhé straně se starší, očekávající kopající beaty a moshpit, drží zatím u stěn s půllitry, snaží se přečkat útrapy čerstvé dospělosti: „Jak mám žít, aby to tak nebolelo?!“
Mišo Berec 22.10.2024
Unravel naberá naživo silné rozmery, kataklyzmatický zvuk gitár a synthov, sample a rytmy Jiřího Bendla vytvárajú pocit niečoho nadpozemského a vy tam chcete naskočiť tiež.
Akana 21.10.2024
Bargeld vůbec působil velmi vstřícně a uvolněně. V ničem nepřipomínal odměřeného pedanta, v jakého se někdy umí proměnit při rozhovorech s méně kompetentními novináři.
Jiří V. Matýsek 20.10.2024
„He's a ghost, he's a god / He's a man, he's a guru,“ zní verš z Red Right Hand. Nick Cave přijel dobře naladěn.
Veronika Miksová 17.10.2024
Přiřítila se okostýmovaná banda v dámských šatech, vyšívaných kabátech a objemných kožiších a spustila kombo free jazzu, tonálních experimentů a vlastních verzí moderní klasiky.
Martin Šmíd 16.10.2024
Wilson je s paličkami nastražená nad soupravou s ďábelským úsměvem na tváři, v níž se lesknou dva zlaté zuby. Ona ví, co přijde.