To je underground, na to si zvykneš... (Eurotrialog 2014)

Festival Eurotrialog Mikulov. Jméno, které může evokovat nějaký politický summit, v lepším případě sjezd intelektuálů diskutujících nad přínosem alternativní hudby světu. Ve chvíli ale, kdy přijedete do Mikulova a uvidíte plácek u amfiteátru, kde se festival odehrává, zapomenete na jakoukoliv sterilní čistotu. A to doslova. Máničky, kam se podíváš, květinové děti, kam se podíváš, chlast, kam se podíváš… a při pohledu na hudební lajnap je jasné, že undergroundu se nevyhneš. Díky dešti, který nepřestával po celý večer, byl festival Eurotrialog Mikulov na bahně a na pivě. A hudba se stala jen jakýmsi soundtrackem k filmu, za který by se nemusel stydět žádný existenciální režisér.

Kdo stejně jako my přijel až v sobotu, pochopil, že včerejší večer musel být náročný. Brzké odpoledne bylo ve znamení slunce, ale přímé sluneční paprsky dělaly mnohým problémy, pod slunečníky u jednoho ze dvou pivních stánků bylo narváno, sluneční brýle nasazeny a zarytě se pokračovalo v konverzacích z předchozích patnácti hodin, tj. nově příchozí neměli šanci. Muzikanti postupně odpadávali vyspat se do aut, slavní básníci zarytě popírali znalosti svých básní před značně ovíněnými ne až tak vílami, občas cigáro bezzubýmu punkáčovi a na hlavní scéně dohrávala Radost. Kapela z Teplic, která svým vystoupením potvrdila to, co proklamuje na svých stránkách, totiž že je to skupina nevídaná a neslýchaná. Svou performancí a písněmi typu Přejelo auto pejska hezky zvesela odstartovala sobotní program.

Po Radosti duo Andrej Polanský wtf. Emül Langman. Dvojice, která originálním způsobem předělává hudbu The Velvet Underground a dává písním jiný rozměr. Bicí a viola aneb v jednoduchosti je krása. Za všechny jmenujme song Lisa Says, který na rozdíl od pohádkového originálu zní jako podkres k filmu noir, kde se prosby o polibky mění v drsné znásilnění. Andrej s Emülem si jako poctu Filipu Topolovi vybrali píseň Kilián Nedory a kdo se psychicky připravoval na dvacetiminutovou píseň, musel být nutně potěšen (nebo zklamán?) osekanou punkovou verzí. Geniální. Pivní stánky pořád to samé osazenstvo, jen v jiné poloze. Sluneční brýle nebyly zapotřebí, mraky se hromadily a stejně už to bylo jedno. Po stolech se kostry od uzených makrel, ne, další cígo nemáme. Z auta koukají hudebníkovi z Prahy už jen nohy. Slavní básníci šťastně odjížděli zpátky do Brna, začínalo drobně mžít a davem se mihl Čuňas.

Zapaska z Ukrajiny byla tak trochu překvapení, které se do programu vlastně nehodilo. Vypadalo to jako rozpačitá snaha neudělat vyloženě undergroundový festival a dát prostor i jiné alternativě. Mix indie popu, lo-fi soundu a ukrajinské exotiky zaujal jen na chvíli. Kluk a holka střídající se ve hře na kytaru a u mixážního stolu, to tu bylo tolikrát a tolikrát zajímavěji, že bylo lepší odejít a sledovat neoficiální scénu Života před amfiteátrem.

Slunce už bylo definitivně pryč. Lidí pod slunečníky přibývalo, ale jen proto, že začalo vytrvale pršet. Pokud jste nechtěli pít, tak abyste raději odjeli vlakem domů. Démon alkoholu se objímal a veselil s každým účastníkem, květinové slečny dávno zuly boty a chodily bosy. Proti nim šla jako jejich pravý opak žena-bohyně z Plastiků, víly uhýbaly a padaly do bláta. (Obrazně řečeno.)

BBP, pražská undergroundová hudební skupina založená v roce 1982, vystoupila už za vydatného deště. Nevadilo to ani jim, ani divákům v pláštěnkách a s deštníky. „Tiše se hlásíme k hudbě podzemí, což znamená, že nehrajeme úplně veselý fláky. Pro někoho to můžou být depresivní věci,“ řekl kdysi frontman kapely BBP, ale Bláznovství a šílenství a úderné rytmy pro typ lidí, kteří v Mikulově byli, rozhodně depresivní nebyl. Jako ryby ve vodě. Můj panák rumu to ale hudebně, textově, ani co se týká druhu humoru zrovna není.

Plastic People of the Universe na tom byli podstatně lépe. Underground, který se stal klasikou, odstartoval Půlnoční myší a staříci po celou hodinu hraní nepolevili. Nechat jim nástroje v ruce a zajistit dostatečné množství alkoholu, hrají tam do konce světů. Taková jistota, která nemůže zklamat. Jak byl do té doby déšť omezující, na Plastiky lidi zaplnili prostor před pódiem a nějaké moknutí jim jedno bylo. Pilo se, tančilo a hráli Plastici, voe ne...

Slabší jedinci dříve nebo později skrze kapky deště dotančili zpátky pod jedinou střechu, která byla poblíž a kde už se s půllitry a panáky tísnily další desítky lidí. Hudba byla slyšet nadále. „Jen by to tu mohlo být jako v tom otočným divadle v Krumlově,“ kdosi se zasmál. Střídavě se půjčoval deštník a chodilo se dívat na kapely, ale hlavně se povídaly příběhy z toho „našeho undroše“. Nebe bylo šedivé a ocelové a pršelo, přede mnou pořád plné pivo. Chvilkový záblesk, že tady sedíte ve stejné poloze se stejnými lidmi už sto let a ještě dalších sto let budete, mě přiměl odejít na Ivu Bittovou.

Iva Bittová bude pořád diblík, holčička s úsměvem na rtech, pobízející publikum, ať se přidá. Občas poskočila a zatančila, prohnula se v pase. I když toto léto mám ve znamení šancí pozitivní muzice, performance Bittové mi otevírá nůž v kapse, než že bych šla s kopretinou proti davu. Je skvělá zpěvačka, stejně tak jako jsou Vladimír Václavek & Čikori skvělí hudebníci, klobouk dolů, ale negativní náladu si raději odnáším pryč.

Lidi se baví, bahno nikomu nevadí, dál se zvesela pije. Potkávají se nové a nové existence, sami se měníte v bezzubé punkáče „nemáš cígo?“, ruce se klepou zimou a cákají na zem pivo. Přes metr a půl vysoký drátěný plůtek se asi hodinu snaží přelézt kluk s šesti promile; když už zůstane v nadějné pozici baletky s nohou ve výši, skácí se po zádech rovně dolů.

Zuby nehty, stejně tak jako Znouzectnost po nich, nemohli hrát v lepší dobu. Lidi byli tak akorát v síle, že jim nevadil déšť ani bahno, tančili, život je jen jeden a nic nás nemůže zastavit. Rockové ženy a punkoví pánové dali publiku přesně to, co chtělo. Poslední kapela All Tomorrow´s Parties Band, hrající muziku The Velvet Underground. to vzhledem k pokročilé hodině a výši alkoholu všech zúčastněných měli krapánek těžší. I když konečně přestalo pršet, hodně návštěvníků odešlo nebo odpadlo. Ti, co zůstali, se dočkali skvělého vystoupení, které muselo zavřít pusu i reptalům, kteří nemají rádi revivaly. ATP band svou energií nejen uchovávají písně Velvetů při životě, ale dávají jim novou sílu. Lou tam nahoře musel být spokojený.

Jednou mi jeden kamarád řekl „to je underground, na to si zvykneš“. Z hlášky se stal evergreen, ale odpovědi „to si teda nezvyknu nikdy!“ se hodlám držet i nadále – kdo si zvykne na tohle, musí být úplnej magor! I když dveře do tohohle šíleného světa si nechám pootevřené… Pro jistotu.