Tohle bude osobní, ale začala si ona - Suzanne Vega

Tohle bude osobní, ale začala si ona. Normální zneužití – vždyť jsem byl ještě dítě! Ve dvanácti, mezi regály megastoru s cédéčky. Dávno. Solitude Standing pod V jako Vega, to jméno mi znělo povědomě, takže jsem vzal album do ruky, obrátil. Luka? Uka! Tu písničku jsem potřeboval slyšet, podobně se jmenuju. Zpívá se v ní, ať radši nepátráte po zvucích, které zní nocí od sousedů, ale melodie tu zmlácenou tvář vypravěče ukrývá v konfetách. Podobné nedorozumění jako euforie Born in the U.S.A. a podobně největší hit největší platonické lásky, než jsem ji podvedl s jinou chytrou a okatou písničkářkou, shodou okolností taky v Arše.

NO TAK CO BUDE S TOU ARCHOU voláte a já říkám JEŠTĚ MOMENT. Svoje nejlepší album napsala Suzanne Vega před dvaadvaceti lety (99.9F° a nehodlám se přít), a to byl přesně důvod, proč mě nenapadlo ukázat se na žádném z jejích 27 830 koncertech u nás. Když na úterním vystoupení mezi řečí konstatovala, že tu hraje často, bylo to jako říct, že k nám občas přijedou Kosheen. Suzanne má ráda Prahu, Praha má ráda Suzanne. V předních řadách seděl primátor.

Miluju Suzanne Vega, její hlas, melodie, oči a všechno, ale nejspíš jsem si celá ta léta, co sem jezdila, prostě opakoval, že nechci platonickou vzpomínku bourat realitou konformního zvuku, kapelami PÁNŮ MUZIKANTŮ, na které se prodávají lístky k sezení, a když už někdo zůstane stát bokem, jsou to předplatitelé Muzikusu, kterým v kasičce nezbylo, protože Kytary jely slevy na struny z vlasů Roberta Planta.

Tentokrát ale Suzanne Vega přijela v triu, které bylo z valné části duem: její hlas a akustickou kytaru doprovázel Gerry Leonard a právě jeho jméno mě přesvědčilo, že tam chci být. Proč? Gerry Leonard alias Spooky Ghost to už přes deset let táhne s Davidem Bowiem a já miluju Davida Bowieho, jeho hlas, melodie, oči a všechno, a i když bych si v životě nepředplatil Muzikus, Leonardova kytara mě baví enormně. Navíc se (spolu s dalšími Bowieho aficionados, newyorská mafie hadr) úzce podílel na únorové Tales from the Realm of the Queen of Pentacles, kterou Suzanne přijela prodat.

Zatímco ona obstarala to, co se od ní čekalo (hlas-melodie-oči), Leonard vrstvil smyčky, křesal povědomé melodické háčky a dával zapomenout, že je tam s nimi občas ještě – předplatitelé Muzikusu prominou – zcela nadbytečný bubeník. Když si pak na pódium přišel splnit svůj sen místní basák, napadlo mě jen A ČEMU TÍM POMŮŽETE?!

Tomu klukovi to samozřejmě nemám vůbec za zlé, ale když kompletní čtveřice spustila Tom's Diner, málem jsem odešel. Písnička, která stojí na podání a capella, na frázování a dlouhých odmlkách, na vyprávění toho, co autorka pozoruje od ranního kafe... a ta samá autorka nechá tohle všechno zazdít muzakem, ze kterého by se šprajcnul libovolný výtah? I was a small blue thing.

Takže jsem se na moment šprajcnul taky, statečně založil ruce a říkal si, že tohle je – jak bylo to slovo na S? Symptomatické! Suzanne Vega nikdy nedosáhla ligy, ve které operoval třeba její idol Leonard Cohen nebo Lou Reed, abychom neutíkali z New Yorku. Vždycky trčela jednou nohou na trávníku uměleckých škol a druhou ve dveřích velkého labelu. A hlavně se nikdy nezbavila tendence klouzat k obratům ze seminářů tvůrčího psaní, jak jí kdysi vyčítal Robert Christgau.

Stál jsem tam ve stínu jako had, jako nevděčná krysa, odmítal se pohnout do rytmu a opakoval si, proč tahle královna čmárání na ubrousky proboha zkouší vyprávět a zpívat o věcech mezí nebem a zemí, když to zvládá jen zcela banálně, zatímco banality rýmuje a rytmizuje tak, až je člověk na tom kafi s ní, po uši v lásce.

Oproti muzikou vybourané Tom's Diner ale hudba úspěšně zachraňovala metafyzický materiál z letošní desky. Nové písničky neměly daleko do country, jakou bych si v podání takového hlasu poslechl tuze rád, a koncertu díky jejich skočnosti nepadal řetěz, promazaný Lukami a Marlenami.

Tleskalo se vřele a hodně, Suzanne se klaněla a lakonicky vtipkovala o Facebooku, kdyby snad někomu nebylo jasné, že má padesátku pět let za sebou. Kecal bych tvrdit, že nebyla radost slyšet The Queen & the Soldier, In Liverpool i Blood Makes Noise – tu poslední obzvlášť, protože Leonard v ní dostal volnou ruku a bylo to SKVĚLÝ.

Před písničkou se přitom Suzanne žertem zeptala, jestli jako zvládneme něco nekonvenčního. A že to samozřejmě zvládneme, když jsme ti Češi. Češi by ve skutečnosti Suzanne z ruky vyzobali i autorské čtení zákoníku práce, zvlášť když si je omotala kolem prstu písničkou pro Václava Havla (hroznou), ale ve mně ta krev opravdu vřela, protože mám za to, že když jste Suzanne Vega, tak publikum je to poslední, s kým se máte zdržovat. Mít vedle sebe na pódiu Gerryho Leonarda a ostýchat se ho použít, na to jsou snad nějaké vyhlášky, ne?

Já vím, zasloužilá umělkyně, důchod, newyorské nájmy. Čtvrtý přídavek lovený s pomocí publika z paměti. Potlesk vestoje. A to je právě ono: čekal jsem maximálně fajfku do pomyslného památníčku, a namísto toho přijela zpěvačka, která už možná nemá moc co dodat (a když už, tak prosím NE O ANDĚLECH), ale stojí krok od něčeho zajímavějšího, než je nostalgie porcovaná tak, aby se předplatitelům Muzikusu nepřitížilo.

„To bylo fakt hrozně příjemný,“ zaslechl jsem cestou ven z Archy. You just don't argue anymore.