Nikola Piálková | Články / Reporty | 08.03.2017
Britský zpěvák a skladatel Tom Chaplin se po rozpadu světoznámé kapely Keane vydal na sólovou dráhu. Jeho debutové album The Wave zůstává v intencích klavírních poprockových melodií, s Keane se ale v mnoha ohledech rozchází. Jeho písně jsou dospělejší, v textech se ukrývá nemalé množství životních zkušeností, o nichž se Chaplin nezdráhá zmiňovat, někdy možná ve větším měřítku, než je zdrávo.
Roxy je příjemně zaplněná, a to především zamilovanými páry a nadšenými skupinkami dívčích fanynek Keane. Já v té nejhorší náladě, umocněné všudypřítomnými úsměvy a dobrou náladou, což mění hned úvodní hitovka Still Waiting a Chaplinova působivá energie. Skvělý zvuk a ještě lepší zpěvákův hlas charakteristický naprostou čistotou a profesionalitou. Kulisy tvoří obrovská plachta s rozbouřeným mořem, před kterým uprostřed pódia stojí sám Chaplin. Jako by se člověk díval na vizuál desky The Wave.
Znějí hlavně nové skladby, před kterými zpěvák často a barvitě popisuje okolnosti jejich vzniku. Extrémní pozitivita a nemalé množství připomínek vlastních zkušeností s drogami začínají být s nabývající intenzitou podezřelé, jako by si Chaplin snažil vytvořit kult vlastní osobnosti, což po nějaké době působí poněkud nemístně. Příběhy lovesongů naopak znějí přirozeně, romantické písně jako Hold On to Your Love nebo Worthless Worlds jsou polohou, která Chaplinovu přednesu dodává na síle a uvěřitelnosti. Fungují ale i ráznější písně typu Quicksland nebo The River, které si na rozdíl od jiných skladeb udržují specifickou tvář a nesplývají v béčkový romantický cajdák.
Obecenstvo je navzdory rozporuplným proslovům nadmíru spokojeno, takticky zvolený přídavek Everybody’s Changing potěší snad každého, kdo měl okolo roku 2005 někdy zapnuté rádio, a tak si Chaplin po úpěnlivé snaze nakonec přece jen zaslouží spokojené výrazy publika. Doufejme, že příště tomu tak bude s o něco větší přirozeností a bez potřeby ukázat se v tom správném světle.
Tom Chaplin (uk)
6. 3. 2017 Roxy, Praha
foto © Tereza Gonsiorová
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.