Tvrdost není všechno (Toundra na FAMU)

Na špunty nevěřím, muzika je o přístupu, obzvlášť v momentech, kdy s váma nekompromisně vyztužená riffáž smýká po podlaze, jako by se nechumelilo. Sníh nepadal, vlastně bylo docela teplo, po Národní místo obušků proudily mraky snímkuchtivých cizinců a na hladině Vltavy se s pompou zrcadlily výstavní monumenty domácí historie, toho času bez rudých trenek. Cvrkot, že by jeden spolknul vajgl. Ale stačilo zahnout za roh, splynout s fasádou Kavárny Slavie a zaplout do přítmí přiměřeně stylového sklepení pod FAMU, kde nikdo nikam nespěchá a na čepu se skví milé pivní obskurnosti Flamendr s Vinohradskou 11°, radost. Start akorát, návštěva sympatická. Od kdy sakra Five Seconds to Leave zpívaj´?! On to teda byl spíš nasranej křik trefující vachrlatou screamo/metalovou hráz, ale šokantní to bylo tak jako tak. Hromyho basa tradičně bez připomínek, obhroublá, lomozící, nekompromisní. Až se z toho rozklepaly opodál odpočívající filmové kotouče. Sebezpytná vymítačka v přímém přenosu. Kytara soptí, prská a v soustředěných tazích leští skluzavku do pekla, kde Víťovy pazoury dokonávají dílo zkázy.

V končetinách museli pánové ještě cítit parádní koncert s Nod Nod, který odmakali sotva předevčírem, na jejich výkon to ale zásadnější vliv nemělo. Noisové výpady, skřípot, temnota. Pustit nit znamená zabloudit v rezonujícím labyrintu zefektovaného vlnobití. Krok, sun, krok, rána, z osidel kakofonie volným pádem až k prozření. Vokály šílený, bez varování, a když jsem se konečně začal chytat, bylo po všem. Set z kategorie repete jako životní nutnost. Chvíli na to se kormidla chopila natěšená čtveřice z Pyrenejského poloostrova. Medvědí obětí, vlastní zvukař a un, dos, tres… Desky pojmenované po vzoru Led Zeppelin římskými číslovkami na sucho naznačovaly monstrózní krajinomalbu bohatou na příznačné kytarové obscénnosti. In natura to mělo nejblíž k progresivně metalovým Isis či Russian Circles, byť před zničující kovovou intenzitou Toundra upřednostňuje post-rockovou rozmanitost, ve které lépe vyniknou krása i nekonečná pestrost vrstvených melodií. Hudba jako instrumentální cestopis? Vytříbený soundtrack k neexistujícímu filmu? Jak taky jinak – na FAMU.

Důraz a virtuozita čpící po matice, ševelivé riffy jako dýchající podhoubí, ze kterého co vteřinu vyrážejí nové a nové kytarové šlahouny, Gibson Les Paul nadruhou coby poťouchlá dvojčata k neutahání. V rychlosti to není, vědí o sobě a z nás si dělaj´ křoví. Snaha užít si tu kterou kudrlinku (a že jich bylo) dávala s každou další finesou víc a víc zabrat, přepychový rytmus ohýbal dav jako na povel. Romantika versus živočišnost, jako v životě. Světlo příšerný (zeptejte se fotografů), zato zvuk jedna báseň. To nejlepší hned zkraje? Na Strelku jsem se těšil jak blázen a fakt jsem nečekal, že ji schytám do ksichtu tak brzo. Dokonale vygradovaná jízda nahoru dolů. Dál už to šlo ráz na ráz. Výlety do publika sice působily krapet na sílu, o strojených roztleskávačkách nemluvě, ale pro podobné hnidopošství nebylo v euforií napěchovaném podzemí místo. Jasně, nápěvy se občas překrývaly a v závěru bylo té energie tolik, že dva tři kusy počaly povážlivě splývat, jenže to už se celý večer utrhl ze řetězu a dávat nohu z plynu v nejlepším tihle kontaktní divočáci zjevně neumí. Dobře nám tak.