Veronika Miksová | Články / Reporty | 28.11.2014
Nová scéna Národního divadla. Neobvykle zvolené místo křtu. Dvojici Martin Tvrdý (Bonus)/Vašek Havelka (Please the Trees) bych v impozantní i děsivé Pragerově stavbě nehledala. Cestou na koncert zdrchaná matka přemýšlí o tom, proč právě zde. V té skleněné “krychli”. Nakonec mě napadá jediné, že je to dokonalý paradox. Že to tak kluci vymysleli naschvál. Zahrát ve svaté kapličce, i když v její “moderní” části, covery svobodné hudby konce 80. a počátku 90. let. Té, kterou nezastavili ani komunisti se svými zločineckými praktikami. Mejla, Ducháček, Amrit Sen, Topol, Slabá, Jirous a další.
Zahajují Duo Květy, mistrně zvolená před(půl)kapela, která rozpumpuje krevní oběh. Už při Vlasech, které jsou ta nejvíc důležitá věc ze všech těch nejmíň důležitejch věcí lituju, že nejsem šestiletej cvrček Havelka a nemůžu se postavit a jen tak si juchat a bouchat do pódia. A to mi chybí celou rychlou půlhodinku, která je víc než skočná. Zároveň mě mrazí a jsem celá šťastná, že teď už nám máničky (zatím) nikdo nemlátí. Chápu, proč byla Mucha tak zdrchaná odchodem Martina Kyšperského ze své bandy, taky bych ho chtěla doma. Ten kluk je talent a má rychlý kolena, který se komíhaj v roztodivnejch úhlech, div bílá židle nespadne. Mardoša sedící opodál, má konkurenci. Tenhle rok si už asi po dvacátý rozšiřuji obzory a nestačím žasnout, kolik jsem toho z české “nepopové” muziky minula. Když naloopujou beatbox a v Děvčeti notují vždyť já přece nehledám, já nejsem sám, já nehledám, já už mám, já jenom se dívám roztáhnou se nám všem, co holdujeme paralelním platonickým láskám, zorničky do nebývalé šíře. Pozdravíme opuštěnýho dědu a s t-t-ten-ten-technickým týmem zachráníme rozpadající se letoun na Letišti. Nakonec nezbývá než sesbírat oblečení, které se v surreálné noci procházelo po Národní třídě, chytit plachý úsměv o přestávce u baru a poslouchat poetické obraty Martina Evžena ze sólovky Svetr celou dlouhou zimu. Abychom jí přežili.
Po přestávce se do sálu slétají živí i mrtví duchové české nové vlny a undergroundu. Na sedačkách, na kterých ulpěl pot minulého režimu, sedí zcela jiné publikum. Natěšené, zvědavé a bohužel ne úplně početné. Jak se s tím kluci poperou naživo? Odvaha jim rozhodně nechybí, udělat coververze ikon českého undergroundu si jí žádá větší než malé množství. Kluci přicházejí ke strojům, které jsou namáčklé na pravé straně pódia. Na levé se za úvodních tónů rozjíždí videoprojekce šikovných Lunchmeat na čtyřech šikmě instalovaných obdélnících. A souzní s hudbou večera dokonale.
Úvodní Ale my stále hledáme štěstí od Majklova strýčka dává díky folkotronickém hávu vyznít nadčasovému textu. Navazují Žiletky Psích vojáků a moje pubertální modla Filip Topol shlíží z listopadového nebe a neví, zda se smát, nebo brečet dojetím. I ten Havelkův falsetek se mi najednou líbí a pohnutě vypadá i okolí. Kde jsou ty časy, kdy jsme se kvůli lásce řezali rozbitou skleněnou lahví na předloktích. Vaškovi čeština vyloženě prospívá a jeho tanečky dodávají večeru nečekanou magii. On, charismatický elegán celý v bílém, sáčko a život vepsaný ve tváři. A Bonus, rapper, kterej se s životem nemazlí, najednou v té bílé a s kšandama vypadá jak alternativní Michal David. Přítomnost bubeníka a dvou kytar dodává syrovost tam, kde se nahrávka zdá až příliš uhlazená. To už sálem hýbe country šmrnclá U nás ve sklepě, z Mejlovy éry v Ducháčkově Garáži. V dobré společnosti, řekla bych. Vizuálně se dostáváme do černobílé kompozice jak v The Artist. Ale Svět se asi posral (H.N.F.), ta brutální výpověď z dob zašedlého socialismu platná i pro dnešek. Brutální shoda politickejch stran evokuje zvratkoidní koalice komunistů s kdekým po letošních komunálkách, o to cennější je nápad předělat tyhle songy a pustit je mladým, kteří opojení konzumem serou na volby a občanský život. Aby se pak nedivili, až sem Zeman pozve Putina navždy. Naživo to klape dokonale. Hravá Ale čert to vem (Dybbuk) zlehčí hutnou atmosféru, Já musím vypít kokakoly, plížit se mezi poli, vychodit všechny školy, ale čert to vem. V Co ty jsi zač? (Dr. Max), kterou kluci vyloženě povýšili proti původní verzi, se vynořuje Michal Kyselka s harmonikou. Best. Při niterných Snech (Fiction) musí čelist spadnout i těm největším kecalům, kteří nadávají, že jim kluci zničili androš. Navíc z čeho vyrostli Plastici? Nebylo to náhodnou z předělávek a inspirací Frankem Zappou a Velvet Underground?
V sále se rozezní finální potlesk, který neutuchá. Tvrdý s Havelkou přibíhají v inverzních černých hábitech už jen ve dvou. Veselí a potěšení reakcí publika. Bonus válí na ukulele a Vašek zpívá hravě předělanou Sbohem a řetěz od Vojáků. No a vy víte, že tahle povedená dvojka zase trochu zatřásla českou hudební scénou. A že už to bylo třeba.
Tvrdý/Havelka: U nás v garáži
25. 11. 2014, Nová scéna ND, Praha
foto © Igor Zacharov
Tomáš Jančík 15.12.2024
„Jako pes, pes,“ ozývá se šeptem z publika. Švejdík přichází přes červeně nasvětlené pódium a hlasům jejich slova oplácí.
Viktor Hanačík 11.12.2024
Monumentální klenby připomínají sakrální chrámy. Čtyři reproduktory v rozích a čtyři výkonné lasery na vysokých stativech...
Viktor Palák 08.12.2024
Střih, více než deset let poté vyprodávají oba hudebníci Archu a koncert znovu začíná Bargeldovým žlučovitým máváním směrem ke zvukaři, který nejprve nemá svůj den.
Richard Michalik 03.12.2024
Hudba dokáže otvárať nové perspektívy, ktoré neustále potrebujeme ohýbať, a NEXT si je toho veľmi dobre vedomý. Report.
Michal Pařízek 30.11.2024
Sevilla. Město plné barev, chutí a života, vonící po všudypřítomných pomerančích. Tamní showcase festival se svému městu podobá...
Viktor Hanačík 28.11.2024
Bylo to na hraně mozkové kapacity, hrozilo smyslové přetížení a nevolnost. Být snímek kratší, získal by si zřejmě pozitivnější přijetí, bez nežádoucích somatických následků.
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.