Ustát nakloněnou rovinu (Pop Messe 2024)

Z parkoviště rovnou na nakloněnou rovinu Velodromu. Pop Messe po roce zažilo další, tentokrát naštěstí neimprovizovaný přesun přes Brno a v areálu přiléhajícímu k výstavišti nachystalo svou vylepšenou podobu. Program sliboval neotřelá jména, spoustu tance do ranních hodin a místy zklidnění v podobě přednášek a debat. Pohled na předpověď počasí zase napovídal, že stín tribun obklopujících stadion bude více než vítaný. Stačilo už jen omylem nedojet do Lužánek.

VÁCLAV: Pop Messe se po nejistých prvních krůčcích stal suverénní stálicí festivalové scény, kam přináší skvěle eklektickou kombinaci jmen z tuzemské i zahraniční scény a příjemného programového nastavení. Letošní ročník sliboval pár velkých jmen, ale především několik nenápadnějších počinů, které zajistily mou přítomnost. Na co ses nejvíc těšil ty?

FILIP: Primárně na městský festival, který svým konceptem a dramaturgií přesně ví, co chce. Když mrknu směrem k rozpačitě přešlapujícímu Metronomu nebo lajnapem i lidmi přehlceným Colours, je Pop Messe jedinečnou zastávkou na tuzemské mapě. K návštěvě mě nelákala jen osvědčená jména jako Warhaus nebo Sleaford Mods, ale i možnost objevovat ta, na která bych v našich končinách jen tak nenarazil. A především pak osobitý duch Pop Messe, který mě prodchnul už vloni. Což je ostatně ona nenápadnost, na kterou narážíš.

fotogalerie z festivalu najdete zde a to nejlepší tady

VÁCLAV: Pro mě ji představují hlavně Dorian Concept se Cidem Rimem, Nabihah Iqbal a pochopitelně nový prostor.

FILIP: Skok z provizorního parkoviště Bobycentra na plochu Veledromu byl více než vydařený. Možnost uvelebit se a nechat vedrem vyšťavené tělo odpočinout ve stínu tribuny nebo na nakloněné rovině cyklistického oválu byla velmi vítaná. Stejně povedené mi přišlo i navázání Brno stage a „klubové” prostředí scény Flédy, ze kterých se stal v organický party prostor. Vzdušné, jednoduché a funkční. Zapadl sem skvěle například set HRTL, který se vnořil se svými dráty a modulátory doprostřed davu na tepajícím prostranství. Mixem techna, houseu a lámaných beatů nenechal jen tak projít kolem nikoho. Kde jsem naopak trpěl, to byla permanentně vydýchaná stage Kabinetu múz, kde nestíhalo odvětrávání ani ozvučení. Například koncert Rohonyho jsem vzdal po úvodních minutách, rozklíčovat text byl nadlidský úkol.

VÁCLAV: Areál měl pár slabších míst, především úzký průchod mezi dvěma jeho částmi, kde jsem se konstatně hrozil, že v pozdních hodinách někdo přijde k úrazu. Fakt, že tekoucí pitná voda je na jedněch záchodcích, taky nebyl dvakrát fajn. Po posledním roce jsem byl hlavně zvědavý, jak to bude se zvukem, a bylo to rozhodně lepší. Se dvěma „ale”. Na stagi Kabinetu múz (dnes klub Enter, bývalý Favál) se nedalo dýchat, což by v případě solidního zvuku šlo na festivalu přejít, ale prakticky ze všech koncertů jsem musel dřív nebo později odejít. Ať už šlo o Dva nebo Rohonyho, zvuk byl zastřený a nebylo rozumět ani slovo. Jediný koncert, který ušel, byl Alabaster DePlume, což bylo dané tím, že na avantgardního jazzmana tu byla sotva osmina diváků z obvyklého množství, a to zvuk s přehledem utáhl.

Druhé velké „ale” je řešení dvou hlavních stagí. Je sice pěkné, že po skončení jednoho koncertu začne hned druhý o pár metrů vedle, a ještě si v klidu koupíte drink, ale fakt, že se opakovaně zvučilo na jedné v průběhu koncertu na druhé, byl „epic fail”. Poslouchat zvukovku punkových Gurriers, když si užíváte klidnou baladu Anny Vaverkové, dost dobře nejde.

FILIP: Neuškodila by menší pauza mezi jednotlivými sety. Negativa vyvažovalo dění na podiích. Odnáším si v srdci věčně cynické a životem otrávené Sleaford Mods, plivané texty Jasona Williamsona plné hněvu, žité zkušenosti a postbrexitové frustrace v rytmu postpunk-rapu přibíjely neomylně. Chaotické taneční pohyby Andrewa Fearna, který se už ani nenamáhá mačkat mezerník na laptopu mezi songy, tradičně bavily. Slyšet konečně naživo jejich cover verzi West End Girls, která mi rotovala ve sluchátkách poslední půlrok, byla třešnička na našláplé show.

V italo discu zase extaticky všechny přítomné utápěli Gus Gus, které v nočních hodinách po koncertě vyháněla při nákupu hot dogů „mile” místní policie. To, kolik vášně a radosti dokážou do své hudby napumpovat i po téměř třiceti letech na scéně, potvrdili hned dvěma novými tracky navazujícími na jejich loňskou návykovou nahrávku DanceOrama. Islandská nezdolnost. A samozřejmě ještě láska roztříštěná na tisíc kousků s Warhaus. Maarten Devoldere umí psát rozchodové desky jako málokdo, a když se k tomu přidá ještě jeho charisma, je těžké nepodlehnout a taky si neprojít trochou sebeprožívání. Pokaždé bylo možné nasát a vzít si kompletně jinou dávku emocí.

VÁCLAV: Hudebně byl festival zase nadupaný. Jako každý rok cením, že se tu potkávají velká a líbivá jména s těmi méně známými. Z těch velkých bych zmínil Kiasmos či Leftfield – oboje perfektní party, ovšem zatímco Kiasmos budovali své chladivé ambientní plochy, mezi které vrstvili dunivě zastřené techno, Leftfield rozjeli ozvěny nebo snad dozvuky britského raveu devadesátých let. Jistě, byla to sázka na retro jistotu, ale na rozdíl od Gus Gus šlo víc o mojí krevní skupinu, takže jsem si dávku nostalgie, jindy tak odpíranou, dovolil. Z méně známých bych vypíchnul set Doriana Concepta se Cidem Rimem. Dorian je fenomenální klavírista a synťákový virtuóz a suverénní bubeník Cid Rim jej skvěle doplňoval. Rozhrkané beaty, glitche a příjemné “wonky zvuky” byly postupně vygradované do zběsilé nálože až jazzově působících harmonií. Největší překvapením byl asi Alabaster DePlume, který předvedl dechberoucí show – improvizace v tom nejlepším stylu, poezie, práce s publikem a tři výjimeční hudebníci, to byla skutečně mimořádná kombinace.

FILIP: Došel jsem do půlky jeho setu, potom, co jsem pro nedostatek energie vzdal rozjetou rapovou nálož polské obdoby Kvlt Crew Zdechły Osa. Můj první dojem byl, že je to Anatol Svahilec se ságem kolem krku. Jeho čirá radost z experimentu a oddávání se hře bylo vtahující a nepustilo mě už ven. Když po jedné obzvláště zběsilé improvizaci zahlásil: „I absolutely don’t know, what I am doing,“ říkal jsem si, že jsem právě viděl jeden z vrcholů Pop Messe. A to jsem ještě nevěděl, že další zažiju o pár minut později na Fvlcrvmovi, který ovládl hlavní stage. Svojí neonovou show při dohasínajícím slunci někde za tribunami si podmanil všechny kolem. Jeho nadšení a dojetí byl už jen krásný bonus.

VÁCLAV: Nepřekvapivě jsem byl unešený z Nabihah Iqbal, jejíž loňské album Dreamer mě dostalo. Naživo se ukázalo, že je neskutečně milá a příjemná osoba, ze které láska k hudbě jen čiší (rozhovor najdete v jednom z dalších Full Moonů). Dreampopové laskání kytar střídaly drsnější shoegazeové plochy a vše bylo podbarveno skvělým vokálem. Zlí jazykové by ho mohli nazvat monotónním, já si stojím za tím, že byl hypnotický. Nekompromisní byli pochopitelně Sleaford Mods, ale to žádného fanouška nepřekvapí. Nestihl jsem některé věci, co jsem chtěl, ale obecně mě zasáhlo jen málo českých interpretů. Za zmínku stojí skvělá Anna Vaverková, ale například František Skála a jeho Provodovjané coby nestandardní zahájení festivalu? Dovedu si představit, že v noci by se setkali s větším pochopením.

FILIP: Pokud bych měl vybrat jedno jméno, které mě uhranulo, byli by to Armand Hammer. Temné kázání o společenském úpadku, vražedná flow, publikum visící na dvou siluetách míjejících se na pozadí černobílé projekce. Billy Woods na podzim v Praze je povinnost! Ze zástupců tuzemské scény jsem nemohl vynechat Duklu, jejichž set i se vzpomínkou na právě zesnulého Oldřicha Janotu skvěle sedl jako vzpruha do rozžhaveného odpoledne, kdy si člověk mohl v souladu s kapelou broukat „vzduch se nehne, je strašnej hic”. A nerad bych opomenul Nivvu, kterou jsem viděl konečně naživo a jejíž set i s živými bicími speciálně pro Pop Messe mě vtáhnul na první dobrou. Budoucnost hudby i hrozba zběsilého pokroku v jednom balení.

VÁCLAV: Jsme-li v Brně, je třeba zmínit stravování. A to bylo perfektní. Dostatečný výběr, pestrost světových kuchyní a vybavenost pro většinu dietetických požadavků, ve srovnání s jinými festivaly možná trochu limitovanější nabídka, ale odpovídající velikosti akce. Navíc když už do Brna zavítám, stejně každý den vymetu několik restaurací a kaváren.

FILIP: U mě bodoval smažák v kaiserce, budiž mi všemi gurmány odpuštěno. Se zábavností to pak vyhrála debata Anety Martínkové s Matem213 někde na pomezí Všechnopárty a Show Jana Krause, kde bylo možné se přes definici buranství v muzice prodrat až ke zjištění, že veškerá hudba je jen produktem toho, že se snažíme nenaštvat rodiče. Konferenční prostor přilehlý k velodromu nabízel jak klidné útočiště, tak několik důležitých diskuzí o postavení, formách, budoucnosti a udržitelnosti kultury. Debata o využití brownfieldů například prakticky ukazovala, že „hluchá“ městská prostranství nemusí představovat pouze pastvu pro developery, ale že za vydatného úsilí a s nutnou dávkou nadšení a trpělivosti lze tyhle prostory proměnit v místa čilého společenského ruchu.

Z překvapivých úskalí, kterým nadšenci budující podobná místa musí čelit, zmiňovala pak Cath Hurley mentální hranici, kterou představuje řeka Mersey oddělující Birkenhead a Liverpool, již lidi z anglické metropole často nejsou schopni překonat cestou do klubu Futury Yard, pro který dělá. Zařazení přednáškového, potažmo diskuzního bloku do programu dávalo o to větší smysl, že se odehrávalo právě v kulisách brněnského stavebního bujení a v dozvucích bouřkového řádění na Pohodě. Udržitelnost festivalů budeme řešit asi stále častěji.

VÁCLAV: Jak bychom tedy letošní Pop Messe zhodnotili celkově? Já dostal přesně to, co od festivalu očekávám, a i přes některé nešvary je v kontextu našich městských podniků hodně napřed. Nesnaží se být gigantický a bombasticky ohromovat diváky, ale soustředí se na pestrost, komorní prostředí a zábavu. Jen bolestivé bodnutí v podobě absence dubové stage zůstává, ale to jsem asi jedním z mála. Rozhodně mě to vede k apelu na nepodceňování žánrů stojících mimo aktuální pozornost – dub, jungle, nebo třeba metal či jazz by na Pop Messe bez problémů zapadly.

FILIP: Přechod z parkoviště na cyklistický ovál se vydařil, i přes pár drobných zaškobrtnutí, na výbornou. Je radost pobývat na akci, jejíž koncept je daný a nabízí neustálý přísun zábavy, zážitků i poučení a která vás v případě potřeby nechá oddechnout a nemá potřebu útočit nonstop na každý smysl. A zároveň když ji ještě můžete sdílet se stejně naladěnými lidmi, vedle kterých se cítíte dobře a bezpečně.

Při ohlédnutí zpět za třemi dny, ze kterých si odnáším ranec krásných vzpomínek, bolavé nohy z pulzujícího setu Marie Davidson a naražený nos z příliš divokého tance, mám jen strach, jak dlouho může takový festival v divočině brněnské politiky fungovat. Bylo by krásné, kdyby přes veškeré bourání a stavění nových a nových velestadionů měly kulturní události s podobným duchem své pevné místo a nemusely se každý rok bát o přežití.