V cíli za dvanáct hodin (Minimaraton elektronické hudby)

V rámci Ostravských dnů se uskutečnil tzv. Minimaraton elektronické hudby a hned zkraje je potřeba říci, že předpona „mini“ do názvu akce vnesla až příliš neadekvátní skromnost. Průměrný čas zaběhnutí maratonu totiž představuje cirka čtyři a půl hodin. Naproti tomu Minimaraton se mohl pyšnit úctyhodným, zhruba dvanáct hodin čítajícím, velmi nabitým programem. S úderem druhé hodiny odpolední začal v ostravské galerii PLATO Bauhaus první set, přičemž ten poslední, osmnáctý, končil až po druhé hodině ranní v přilehlé Galerii Díra. Pauzy mezi jednotlivými vystoupeními zřídkakdy překračovaly deset minut, takže vytrvalost byla – na rozdíl od běhu – nezbytnou výhodou v řadách nikoli tak aktérů jako spíše návštěvníků pobíhajících mezi dvěma budovami.

Pro hluk se nejde daleko

Kdo si však chtěl, třebaže nejspíš zbrocený potem a vyčerpán, Minimaraton vychutnat od startu až k cílové rovince, tzn. stihnout úplně všechny sety, což mimochodem vzhledem ke skladbě programu bylo možné, musel krom vytrvalosti disponovat jistou mírou otrlosti. Jako kurátor totiž za akcí stál Martin Režný, jehož jméno bývá skloňováno zejména v souvislosti s hlukovou hudbou. Znát ho můžete jakožto neúnavného noisového experimentátora vystupujícího pod jménem Säkkikangas, případně coby pořadatele festivalu „otrlého posluchače“ s výmluvným názvem Hluková mystéria. A toto zázemí bylo i v kontextu Minimaratonu nepřeslechnutelné.

V rámci programu se objevil kupříkladu doyen české noiseové scény, humorem vždy sršící Radek Kopel, a to hned se dvěma sety – jednou pod svým pravým jménem s DIY nástrojem sestávajícím z mnoha rozličných pružinek, podruhé rozehrávající četné krabičky skryt za pseudonymem RDKPL. Mladší generaci pak reprezentoval na současné tuzemské scéně „hluku osvobozeného z pout hudby“ velmi aktivní Kryštof Pátra, který pokud nestojí na podiu, lze jej vždy před podiem zahlédnout coby pozorného a energického posluchače. Za zmínku stojí set interpretky sitbQ, jenž můžeme korunovat hned několika superlativy: uvozovala jej ze všech anotací v programu ta nejkratší, trval nejméně (asi deset) minut a byl bezesporu nejhlasitější. Šlo o uši drásající a echt agresivní harsh noise hraný zády k publiku, v němž autor tohoto textu obsadil tu, ehm, nejprvnější možnou řadu.

Mnoho posluchačů se zdálo povědomých právě z Hlukových mystérií, další z volně improvizačních či freejazzových koncertů, nicméně jako celek působili semknuti a jaksi „zajedno“. Bylo to dáno patrně i tím, že drtivá většina z nich na krcích neměla akreditace pro celý festival, nýbrž jejich ruce zdobily zelené pásky pouze na Minimaraton. A jejich počet nebyl malý, což občas ústilo v mačkanice nebo nedostatek míst na sezení. Prvé se pojilo zejména s menším sálem galerie Díra, druhé dává vzpomenout koncert Datla zkázy ve venkovním prostoru PLATA. Těsno šlo Díře prominout kvůli navození undergroundovější atmosféry, která s experimentální hudbou zdárně korespondovala. Rovněž tak jsme omluvili nedostatek židlí polo-zastřešené „zahradě“ PLATA, neb posluchači obsazující rozeseté objekty s potenciálem k sezení alias „náhodná seskupení“ sutě a kovoodpadu zapříčinila, že holý prostor bývalých jatek nabyl domáčtější, uvolněnější atmosféry. Nutno dodat, že ačkoli se ten den lehce ochladilo, oba zmíněné prostory nezapomněly na předešlé tropické dny a noci a stále v sobě zadržovaly dusivé horko. S tím se ovšem nedalo mnoho dělat.

V obklopení zvuků i obrazů

Z jateční minulosti PLATA ve své skladbě Abattoir Noir explicitně vycházel polský skladatel Tymon Zgorzelski. V obležení čtyřmi stěnami a stěnou kvadrofonního zvuku budovanou čtveřicí reproduktorů byla těla posluchačů prostupována zvířecím rykem, který se zarýval do zad. Snad ještě lépe v téže místnosti, kolem jejíhož středu se v podobě stage obtáčelo kruhové hlediště barvy jílu, fungovalo vystoupení Milana Guštara. Ten s sebou přinesl (po)kus historie, a sice první dva české analogové nástroje Antares a Číslizvuk, toho druhého byly v 70. letech vytvořeny všehovšudy tři kusy. Hutný zvuk těchto reliktů připomínal v pisklavých výškách zubní vrtačku a v hřmotném hrčení vrtačku stavební. V ničem si tedy nezadal s o poznání modernějšími MacBook laptopy, jichž dva z členů Opening Performance Orchestra v kině PLATA použili k vytvoření pro ně typicky jednolité stěny hluku. Teatrální třešničkou bylo unisono zaklapnutí notebooků a zcela náhlé, nečekané ukončení setu, které se přinejmenším na akcích pořádaných Režným zdá být pro OPO typické.

V prostoru kina svou hudbou doprovázeli promítaný glitch art, při němž se plátno na způsob split screenu rozčlenilo do dvou strhujících proudů horizontálního plynutí černobílých linií. Výrazného vizuálního doprovodu jsme se též dočkali během koncertu Säkkikangas v Díře. Zadní projekce se nesla v duchu tu více tu méně stroboskopického hemžení všemožných opalizujících pa-tvarů, u čehož byl deformován živě snímaný záznam hudebníka. Naproti tomu (vyjma vystoupení OPO) prostory kina posloužily spíše subtilnějším obrazovým zážitkům, ať už šlo o live coding Francesca Corviho, u nějž složitým kódům svůdně sekundovaly různorodé psychedelické mozaiky, či koncert Františka Hrušky. Ten ověnčen ledkami prosytil prostor neonovými barvami, přičemž zaujaly taky jeho četné propriety typu „co dům dal a Hruška vzal“, jako dvojice kaktusů, obstarožní sluchátkový telefon nebo plazmové koule. Mimoto obě vystoupení nesla prvky stejně tak experimentální, jakož i klubově taneční.

To set Tarnovského působil v temném kině silně obrazivým dojmem i bez projekce. De(kon)struktivní asambláž mnoha různých materiálů (např. hlas asijské dívky patrně recitující jakousi báseň) posluchače tísnivě obestřela a potvrdilo se, že český experimentální filmař Martin Ježek si pro found footage umrlčí performanci Chceme umírat (2022) mohl jen těžko vybrat lepšího autora hudby, než jakým je Tarnovski.

Blazeovaný běžec

Německý filozof a sociolog Georg Simmel psal v souvislosti se zkušeností obyvatel velkoměsta o tzv. „blazeovaném postoji“ – vystaven přemíře různých protichůdných podnětů se nervový aparát měšťana stává přetížen, pročež ten následně reaguje na vnější podněty jaksi neadekvátně, tj. blazeovaně a netečně. Přinejmenším já sám jsem se po tolika hodinách bezpočtu intenzivních zvukových i obrazových impulsů cítil při návratu z Minimaratonu jaksi blazeovaný a otupený, přestože se na Ostravu zrovna hnala silná bouře. Nebylo by však blazeovanosti bez silných, ačkoli otřásajících zážitků, pro něž stálo zato ostravský běh na dlouhou trať absolvovat. Kdo by se pak poohlížel po podobné zkušenosti, blížící se Hluková mysteria na podzim v Praze jistojistě taktéž nezklamou. Do té doby si dopřejme regenerační klus, a to například na dalších koncertech z programu Ostravských dnů.