V Tasově se dějí věci (Beseda u Bigbítu)

Nandat zlaté negerské sandály. Jet po roce a půl od rodiny, konečně sama. V duchu se vysmát žalostné spořádanosti konfekčně upravených nerváků v ranním vlaku. Přesedlat s banánem a houskou v sáčku na další. Nechat se polít kafem a ještě děkovat za ubrousky. Splést si nástupiště. Mít kliku jako prase. Vnímat proměnlivost oblin české krajiny. Svléct si v plném kupé spících seniorů legíny. Ocitnout se ve dvoudenním ráji s krycím jménem Beseda u bigbítu. Festival s třiadvacetiletou tradicí vyčuhuje vysoko nad český průměr i přes letošní nepřeslechnutelnou nevyváženost ve výběru kapel. V Topolovém hájku zasazeném na okraji malebné slovácké vísky Tasov se totiž dějí věci.

Po dlouhé cestě stavím stan, směju se klukům, co to nezvládaj ani ve dvou, první cigareta bez pocitu viny. Tasovská sámoška, kde se zastavil čas. Uniformované milé prodavačky. Horko, Míša, rohlíky a všude před domy lákají obsypané meruňky a dozrávající letňáče. Místní rozhlas se skvělou cimbálovou znělkou. Zkusmo zdravím všechny místní, bez výjimky odpoví, neciví jak vyorané příměstské myši.

Areál se pozvolna plní. Slunce, šumění topolů, lehký vánek. Cisterny s pitnou vodou, nikdo neřeší, co si vnesete do areálu, nikdo toho nezneužívá. Vnitřní střelka mě neomylně směruje ke stánku s vínem ze zarazického vinařství. Letmý pohled stačí a vím, že jsem mezi svými. Vege i mastnota. Výborně ochucené lilkovo-cuketové kari, zeleninový boršč, palačinky, tortilly plněné kuskusem, zeleninou a rybou, langoše, opečené brambory, klobásky na pivu i halušky. Na ty pozor, jak věděla už církev svatá (a mně to pošeptal Heinrich Böll), zelí potlačuje smyslnost.

Páteční program začíná po čtvrté hodině. Tři stage, hlavní áčko, vedlejší béčko bokem u stanového města a nepříliš strategicky položené stanové céčko – Apollónova návštěva. Významnou součástí doprovodného programu jsou zajímavé přednášky a čtení, jejichž poslední třetiny neskutečně ruší zvukovky na hlavní stagi – nedomyšlené. Kapely české, slovenské se špetkami koření z Maďarska, Ruska, Španělska a Německa.

Slabší začátek s regionálními kapelami Midnight Climax a White Cube. Zvědavě okukuji frýdecko-místecké Div I Ded, které jsem nestihla na Colours of Ostrava. Zkazky o nové zpěvačce, která repertoár příliš nezvládá, jsou žel pravdivé. Kapele to skvěle šlape, ale jak se otevřou unylá ústa, je po zábavě. Aneb nechoď s holkou ze své kapely, pokud nemá talent. Chuť spraví slovenská jazzová trojka Talent Transport, kluci nezapřou muzikantskou zručnost, hravost a vášeň. Jejich loňské album slavilo na slovenské scéně velký úspěch, naživo skvělé, zapálené.

Program je na výjimky poskládaný tak, že se věci nekryjí. Voyersky sleduji Vaška Havelku se synkem. Vzápětí nestačím valit oči, když ho v rámci setu osmdesátkových undergroundových předělávek dua Tvrdý/Havelka vidím “kopírovat” tátovy tanečky a intonaci. Táta a syn. Jejich pouto se šíří éterem. Dneska ještě nejsem tak naměkko, pláču jen téměř. Tři chlapi v bílém. Už potřetí, intimní prostředí stanu - zatím nejintenzivnější zážitek. Musíte slyšet, už budou hrát jen párkrát.

Zbytek páteční noci se odvíjí pod vlivem magického úplňku a srnčí říje. Nechtěně vrážím do kudrnaté víly, která mě láskyplně objímá a skládá nenucený kompliment. Tak milá. Lesbička z vedlejšího stanu, zjišťuji záhy. Barvy ve vlasech, něžně si hrají spolu i se zaběhlým kotětem.

Růžové stoupá do hlavy, mám co dělat, abych nesundala urputně zbytečného moderátora béčkové stage, který “soutěží” ukrajuje ze setu Monikino Kino. Parta se trhá, část nechápe, já s V. a mým falešným manželem ujíždíme na Moničině tenkém roláku bez podprsenky. Dokonce slibuji, že si v sobotu vezmu něco nahoře upnutého. Nakonec mě ta holka naučí používat při tanci i ruce, Petr Marek spílá moderátorovi, naštvanost se postupně rozplývá. Na vlnivé běžkařské stopě, klikatící se prosklenou kanceláří s japonskými grafikami.

Dychtivě očekávané španělské Seward se jménem po milovaném feťákovi Williamu Sewardu Burroughsovi jedním slovem nepochopím. Na jejich styl se shledám málo komplikovanou, je mi to jedno. M. říká: Ti chlápci nevědí, co hrát dřív. Chtě nechtě souhlasím. Naživo se to nedá poslouchat. Nesourodá kakofonie bez jednotících prvků. Sympatický mi je jejich styl propagace, který nevyužívá tradiční kanály, po webovkách nepátrejte. Fanoušky mají, hrají na všech zásadních festivalech a z pózy je obviňovat nechci. Matter of taste.

Zcela jiná káva, silná, černá, neslazená, jsou úzké skupině známí Madebythefire, kteří vydali debut snad po sto letech existence. Jejich “instrumental screamo” hýbe chladnoucím tasovským vzduchem a vedle se už Vkládá kočka. Tančíme bez zábran, cítíme, že tasovské one night standy vydrží aspoň do neděle. Kluci čarují, další, “cizí” vytahují chutnou mandlovici. Ztrácím se do svých lesů, větve rozhrnuji na ruském mládí. Anton Maskeliade, průkopník “leap motion” vytváří hudbu a doprovodné vizuální efekty za pomoci technologie ovládané rukou. Trochu hype, ale co. Ruka - mocný nástroj nejen trhu. Závěr a vrchol páteční noci nečekaně obstarají Tomino & Myslivec, 2/3 kapely Midilidi. Takovej večírek jsem dlouho nezažila. Postmoderna pro pokročilé, z nepůvodní tvorby vzniká originální diskoška. Před očima se míhají hopeři, David Bowie a další směska. Vůně ořechovice, sladká i lepivá. K obnažujícím se myslivcům na pódiu postupně vbíhají další a další laňky. Orgie v nejlepším utínají pořadatelé po čtvrté ranní. Kluci se omlouvají, bavíme se všichni. Dojezd s myslivcem a sáčkem rohlíků. Nejlepší. Spát budeme v důchodu.