Veronika Mrázková | Články / Reporty | 19.04.2014
Festival oslavující a popularizující vědu přijela ozdobit rozkvétající dáma, hvězda nu-folkové a alternativní slovenské scény. Představila atraktivní debut a přes mrazivé klima udržela na konviktském nádvoří Univerzity Palackého desítky chtivých.
Napsalo se o ní hodně. Byl to, tuším, Pavel Klusák, který poprvé šířil krásu nápadně jiné slečny z Bratislavy. Koncertně se objevuje už i u nás. Formou folkové, nábojem až rockenrollové písně přikrášlené slovenštinou popisují a vysvětlují vztahovou každodennost. Zdánlivé banality okřídluje Katarzia odstupem a přebolené emoce vypravuje v konkrétních etudách. Proto jí propadá kdekdo – pravda, častěji ženy, ale jde o stupeň uvědomění. Kdo se nebojí přiznat si fakta, nemůže s ní nesouhlasit. Kata, mladičká a přitom ohromně zkušená, říká nepříjemné i romantické pravdy v jednom sledu, mísí vyšperkovaný humor s poezií a nezatěžuje se aranžemi. Zůstává prostá, jen s akustickou kytarou, což zní chvílemi monotónně, dvě skladby s hostem na klávesy ukázaly, jak by se daly písně posunout. Katarzia klade do popředí především svůj silný hlas a texty. Trefné, dokonale frázované texty, které laskavě, ale nesmlouvavě usvědčují obě pohlaví z opakovaných pochybení. Střílí do vlastních řad – „... toto je tak typické pre všetky ženy, hned si z toho odvodíme, že nastaly vo vás zmeny... tak ako, ako to je a čo z toho sú len moje paranoje?... uhol pohladu, ty len umíráš od hladu, já to hned prekrútím, že asi nemáš na mňa náladu – tak ako, ako to je?!“
Ve tváři měla po celý večer potutelný úsměv, výraz těch, co vědí. Sem tam se procítěně mračila při silných refrénech, z vlasů obrovský drdol, kožíšek a prokřehlé ruce... Publikum se tisklo víc a víc dopředu a nakonec si ji celé prochladlé vyprosilo pro přídavek. Přehrála celé album a k tomu i novinku: je s podivem, že se po tak obsahově vnadném debutu nevyčerpala.
Po Katarzii následoval workshop a posléze i show Kreaton djs. Workshop v atriu, kam si lidi přišli popovídat a popít, byl kontraproduktivní a následný set už jen druhotným doprovodem ke společenské zábavě. Ani vizualizace, byť impozantně protažená na tři patra nosné stěny, nekonvenovala s hudební složkou, výsledek byl rozpačitý. Katarze ženského vkladu ovšem neutrpěla, AFO takovým koncertem zásadně získalo.
Tomáš Jančík 15.12.2024
„Jako pes, pes,“ ozývá se šeptem z publika. Švejdík přichází přes červeně nasvětlené pódium a hlasům jejich slova oplácí.
Viktor Hanačík 11.12.2024
Monumentální klenby připomínají sakrální chrámy. Čtyři reproduktory v rozích a čtyři výkonné lasery na vysokých stativech...
Viktor Palák 08.12.2024
Střih, více než deset let poté vyprodávají oba hudebníci Archu a koncert znovu začíná Bargeldovým žlučovitým máváním směrem ke zvukaři, který nejprve nemá svůj den.
Richard Michalik 03.12.2024
Hudba dokáže otvárať nové perspektívy, ktoré neustále potrebujeme ohýbať, a NEXT si je toho veľmi dobre vedomý. Report.
Michal Pařízek 30.11.2024
Sevilla. Město plné barev, chutí a života, vonící po všudypřítomných pomerančích. Tamní showcase festival se svému městu podobá...
Viktor Hanačík 28.11.2024
Bylo to na hraně mozkové kapacity, hrozilo smyslové přetížení a nevolnost. Být snímek kratší, získal by si zřejmě pozitivnější přijetí, bez nežádoucích somatických následků.
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.