waghiss666 | Články / Reporty | 19.07.2023
Láska ke Kralově Vile v šumavském Twin Peaks je nakažlivá a já to schytal ještě před prvním ročníkem festivalu, co tehdy vznikl na její záchranu. Od té doby nosím v kapse rozepsaný milostný dopis a kdoví jestli kdy doputuje tam, kam má.
Všechno je jinak. Loňské pokračování, kdy festival opanovaly rovnou tři spolky, jsme kdovíproč vynechali, letos se vracíme na místo činu a všechny nosné prvky opusu magnum Davida Lynche jsou zpátky. Tradiční návštěvu indické restaurace bych zpětně vynechal, apartmán Křišťanka nás ale hostí i tentokrát. Stydím se, ale až letos stihneme komentovanou prohlídku vily, kde nám mladá dáma s polenem Bára připomene, kde se tahle secesní nádhera vzala a čím vším si prošla, stejně jako připomene hrozbu nejistého osudu, který se nad Kralovou vilou vznáší ještě teď. Tyhle tahy znám i z jiných šachovnic a první padnou vždycky věže, až po nich pěšci. Smutné. Nezbývá než držet palce spolku, co o vilu pečuje.
Zdravím staré známé, někteří letos dorazili poprvé, převažujou tváře neznámé. Věřte mi, vás bych si pamatoval. Hořkosladké zjištění? Vyhlížím mezi nimi mámu se synem, pak se přizná, že letos poprvé přijela sama a cítí se na řádění. Příležitostí bude plno.
Všem těm desítkám koncertů Kalle, co jsem stihl vidět v různých rozměrech i nástrojovce, předcházelo pečlivé zvučení střídané rozpaky a místy viditelnou frustrací. Dnešek nebude výjimkou, jenže to stejně dopadne jako vždycky: s úsměvem na rtech a v slzách trnu, zatímco mi lítá tep nahoru dolů, to hřejivé objetí na okamžik rdousí a tlukoucí srdce pukne na kusy. Sbírám je ze země, sešívám jemnou nití, ale motýlí křídla škrábající v podbřišku kmitají moc pomalu, přestože se dnes večer hraje převážně z poslední desky, temné a syrové. Vzpomeňte si na devátou epizodu Twin Peaks, komu zpíval James a v čích očích ji viděl? Přesně tenhle emotivní moment zhmotnili Kalle jediným coverem na závěr snad nejuvolněnějšího koncertu, co jsem zažil. Navíc cenu za nejlepší košili (s Mickeym) vyhrál David Zeman. A že se o ni ucházel nespočet návštěvníků i vystupujících!
STARÉ POHÁDKY
„Moc intenzivní,” ohrnuje nos duo pozérských pič na otázku, co říkají na ultimátní set Jadran. Přitom tam bylo všechno: vaporwave, samozřejmě nekompromisní techno, breakbeatové výpady a citace všech vašich oblíbených textařů, včetně Sisiho, přímo do ksichtu od kontaktního frontmana. Nejenže tohle nenechalo nikoho v klidu, ale jakmile jste chytli rytmus jakékoliv taneční kreace ve volném stylu, okamžitě ji přesekli vejpůl a spálili na popel. Do klubů mě na rychty většinou nevylákáte a serou mě drogy, ale tohle mě sejmulo. Leč jak přišli ke svému názvu, jsme s hrdým polovičním jugošem nezjistili, zato jsem zpovídali Berlin Manson neprodleně po jejich nekompromisním vystoupení.
„Lebo sme robili málo pesniček, iba hity!” Vím přesně, kde jsem četl, že mají talent na slogany, a taky od koho, a vlastně mě to nepřekvapuje, že se každý, kolem koho se jen mihnou, z jejich tvorby posere. Naživo teď už i s Tomášem, bubeníkem 52 Hertz Whale, posunuli intenzitu propocených koncertů ještě o další level. Trapový beat pod slokou zpomalující novou skladbu o tom, jak hořel hotel Kyjev, nepřímo cituje zakladatele nové školy na Slovensku, ale hned potom se střílí zvostra do všech, co si přišli odkřičet refrény, a hlavně do vlastních řad. Samplovaný Dalyb? Neubráním se hlasitému smíchu! Omlouvám se ambicióznímu novináři, že shrnout tohle do tří hesel po mě nemůže chtít a budu v tomhle úkolu selhávat opakovaně i zítra.
fotogalerie z festivalu najdete tady a tu
Oproti prvnímu ročníku, kdy Maryčka mladičkého brigádníka učila, jak namíchá espresso-tonic, se Café Madona proměnila skoro k nepoznání. Druhý festivalový den hostí pestrou snídaní, opřený o zeď kostela hraje Tomáš Niesner a tklivé melodie jeho setu zchladí nejedno kafe, cigára hoří samy a kolemjdoucí různých věkových skupin se když ne zastavují, alespoň zvolňují krok. Ranní poetickou nádheru střídáme básnickým čtením Pecenové a Klegy ve sklepě stále ještě horkého prostoru Nové Směry. Jakmile se vyškrábeme z potemnělého chládku, je zle. Myslím na čajdovské přebíhačky rychlostí teleportu, vždyť i doprovodný program skrývá inspirativní a intenzivní seance, navíc rozeseté po městě s nejkratšími uličkami v zemi, a každá tahle minutová procházka se nese v povědomém rytmu staré pohádky. Zásady spálí tropické vedro, a tak namísto galerie a literatury zosnujeme plán koupačky.
Jako omlazení osvěžující rašelinou z Křišťanovského rybníka balíme stánkový langoš s sebou a dobíháme tak tak na tematickou poslechovku dua Šanda/Turek. První mluví hlasem v tzv. ASMR frekvencích a je nefér, že ještě nenačetl jedinou audioknihu. Druhý, když se nadechne, přeju si, aby nikdy nezmlkl. V kontrastu s tématem děsu ve filmové hudbě mě hlasitě rozesměje, když si Pavel Turek vynutí kolující špenátový závin. Vtip tak nečekaný a k jeho autorovi až skoro nemístný, jako roztomilý a geniální. Až po skončení přednášky zjistím, že zákusek vyslal jeho majitel ke mně. Networking omylem?
BONUSY
Už první tóny Social Media Friends lákají před pódium, padá chvála i údiv, jejich set zní jako kontrast včerejšího krautrocku pro matikáře, co naložili Krstní Otcovia. Vzpomenu si, jak si kamarád pofňukne, že nemá dost prstů dopočítat se, než přijde těch zajímavých dvacet vteřin hudby. Jakmile ale zavětří ságo, okamžitě nabíhá zkontrolovat, proč se Všetuly Sfinx rozhodli hrát na schodech, odkud není úniku. Střednětempá tancovačka s Pulsar je jistota, stejně jako dojímání se u nových písniček Cold Cold Nights, ambiciózní umčo Hothouse připomene, jak se má hrát od podlahy, zatímco Dÿsko tahají ze dna olomoucké hlubiny tlustá lana namočená v téru a na nějakou konvenční představu, jak má znít kapela, serou.
Hlasitější koncert snad ještě Prachatice nehostily, v těsném závěsu s Frau Zwei, co z nás v obýváku nadělali strouhanku nápaditým technem. Loni se seběhly davy mladých lokálů, když rapoval Bauch, letos se naopak před devátou nahrnuli tátové a mámy, aby křepčili při koncertu legendárních Tornádo Lue. A právě tady a teď mi secvakne: všechna čest před jakýmkoliv spolkem a kolektivem promotérů, díky kterým můžeme chodit za kulturou, ale inkluzivnost a vstřícnost spolku Živá Vila ilustruje právě generační zastoupení v publiku, když se hlasem Jany Tóthové linou areálem Hrabalovy texty. Kralova Vila je pro všechny. A každé město potřebuje svoji Vilu!
Poslední minuty programu trávím v dovolenkovém režimu vsedě. S legendárním Šrájou, ambasadorem optimismu a starým známým z olomouckého éteru, se vyznáváme z lásky k Bonusovi, což jako téma nastolí vrchní fanoušek Tomáš Jirásek. Tahle debata trvá smutně krátko na to, abychom ji zopakovali nejdřív za rok na stejném místě.
Odchod spát včas je naivní plán, Vila nás drží jako rukojmí a nejsme sami. Dokonce ani na opakované výzvy k přesunu na afterku do bowlingového klubu Byblos hloučky nereagují. Jako bychom tu všichni bydleli? Cesta zpátky fyzicky bolí, o to víc se zjištěním, co všechno se mezitím posralo, zhmotnění hořkosti pekelně dusných všedních dnů. Nezbývá, než to svinstvo vydrhnout a smrad vyvětrat, než se budeme moci vrátit. A Oheň, ten půjde po mém boku.
Vivat Vila IV
14.-15. 7. 2023 Kralova Vila, Prachatice
foto © Mária Karľaková
Tomáš Jančík 15.12.2024
„Jako pes, pes,“ ozývá se šeptem z publika. Švejdík přichází přes červeně nasvětlené pódium a hlasům jejich slova oplácí.
Viktor Hanačík 11.12.2024
Monumentální klenby připomínají sakrální chrámy. Čtyři reproduktory v rozích a čtyři výkonné lasery na vysokých stativech...
Viktor Palák 08.12.2024
Střih, více než deset let poté vyprodávají oba hudebníci Archu a koncert znovu začíná Bargeldovým žlučovitým máváním směrem ke zvukaři, který nejprve nemá svůj den.
Richard Michalik 03.12.2024
Hudba dokáže otvárať nové perspektívy, ktoré neustále potrebujeme ohýbať, a NEXT si je toho veľmi dobre vedomý. Report.
Michal Pařízek 30.11.2024
Sevilla. Město plné barev, chutí a života, vonící po všudypřítomných pomerančích. Tamní showcase festival se svému městu podobá...
Viktor Hanačík 28.11.2024
Bylo to na hraně mozkové kapacity, hrozilo smyslové přetížení a nevolnost. Být snímek kratší, získal by si zřejmě pozitivnější přijetí, bez nežádoucích somatických následků.
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.