Vsaď se o svatbu, že je to tenhle (Colour Meeting)

Sotva čtyři hodiny spánku a do mozku se zarývá zvuk, který identifikuji hned, jak si uvědomím, že bydlím u tenisových kurtů. Za poletování antukových vulgarismů sbírám svršky. Začíná krásnej novej den, i když se mi chce spát, a na dnešním fázovém diagramu se objeví hned několik kritických bodů.

Odpoledne načíná jaroměřský divadelní soubor LD Maminy s Malou indiánskou pohádkou, který se během dne přihlásí ještě s dalším kusem. Vkusné a jazykově vytříbené. Celé nádherně líné odpoledne se proplétám mezi rodinami s dětmi, čemuž je přizpůsoben i program. Na pódium přiskotačí nebetyčně vtipná trojka mladých mužů s Příhodami kluka Bombarďáka, písničky pro děti proložené scénkami jsou osvěžující i úlevné. Je tady také něco jiného než Kouzelná školka a Dáda. Další kapela jsou laně, snad diváci přijdou na ně. Tohle není píseň, to je názor.

U paelly s paličkou (kuřecí) a poličkou (pivní) seznámení s Dušanem Svíbou, duší a hlavním dramaturgem festivalu. Vsaď se o svatbu, že je to tenhle. Nikdy. Ale je to on. Nekonečný sympaťák, momentálně usídlený v jihočeské Blatné, vydupal festival s netradičním line-upem ze země. Podařilo se mu dát dohromady partu pracujících na dobrovolnické bázi, další ročníky zaručeny. Dělá booking, takže asi nepřekvapí, že za příjezdem neskutečným hlasem obdařené Cash Savage & Last Drinks (Colours, Cafe V lese) stojí právě on.

Brněnští Bezobratří podávají o čtvrté lidovky na bezu. Tvorba vycházející z kořenů moravské a slovenské lidové hudby působí očistně jako čaj z čerstvě nasekaných kopřiv, malé děvušky poletují vzduchem a kluci z dálky pokukují. Vzpomínky na baletní začátky a šití lidovkových krojů přeruší vrčení motoru. Pramálo se divím, že na lavičce, kolem které vjíždí Shina z Longital na hráz rybníka, sedím já. Kluci mají plnou pusu rad, jak sjet kopeček a nenabořit auto ni lavičku. Dan pokoutně šeptá cosi o tvrdohlavosti, Shina se nedá a za chvíli ladně vyplouvá z auta v modrých šatech.

Lidovky střídá slovenský Fusion Project, náhrada za kurdskou zpěvačku Sakinu. Mysleli jste, že elektrická kytara s banjem nejdou dohromady? Peter Luha a Richard Ciferský přesvědčují o opaku a kromě vlastní tvorby zní kolem hradeb covery Claptonovy Cocaine, Eleanor Rigby od Beatles či Stand By Me od nedávno zesnulého Bena E. Kinga. Posedáváme na slunci, nasáváme tóny, kapalina se mění v plyn a pod nohama mi leze drobek v puntíkovaném klobouku.

Sedmá je sice na mé duši blízkou Australanku Suzie Stapleton brzy, obzvlášť když víte, jak moc sluší křehké tmavovlásce s neobvyklým, silně emotivním hlasem a tenkýma nohama noc. Ani třiadvacet hodin ve zpožděném autobuse z Londýna nemůže zničit její sílu, prostor kolem se pomalu plní a vtahuje i ty největší ignoranty. Co je mi po tom, že u pódia stojím sama. Dvě holky v křiváku, čirá temnota i světlo na konci tunelu. Její cheers a moje potutelné úsměvy. Tři nové songy dávají tušit velké věci, hladiny našich vyprahlých srdcí čeří bravurně. Vlažný začátek kontrastuje s bouřlivým potleskem a lítostí, že přídavek se do dvou minut nevejde.

Do rozjetého vlaku nastupuje slovenský Longital, který do Poličky zavítal už potřetí. Postupné osekání elektroniky na akustickou dřeň Shině a Danovi prospívá, stejně jako návrat staronového člena kapely, bubeníka Mariána Slávky. Jako by chytli druhý dech, novou energii. Vrchol sobotního večera, Shina poletuje mezi barevnými šátky a struna praská v nás i na její base. A Marián svou nehasnoucí cigaretou dodává jamesdeanovskou existenciální patinu, kterou byste u nich nehledali. Zní hlavně písničky z “nového” alba A to je všetko?, kterým si Longital splnili sen - nahráli naživo a bez úprav písničky, které původně vznikly „laboratorním“ způsobem. Náš cieľ bol zachytiť život v hudbe.

Zjitřené nitro ukonejší hraví Clarinet Factory. Na žánry ani generace se nehraje, chytáte klasiku, jazz, ethno, minimalismus i elektroniku. V hlavní roli chuť experimentovat. Když tihle strýčci vytáhnou basklarinet, krávu vysokou skoro dva metry (dva exempláře v republice), spadne vám čelist a ten zvuk, co vydává!! WTF. Dostane se i na Afriku a improvizaci - asi nejvtipnějším momentem je kousek v česko-africkém neexistujícím nářečí. Děcka se pod pódiem prohánějí v kárce na trávu a dospělí uhýbají zlomeným nohám.

Ještě vídeňští Gasmac Gilmore, rakouský ultra neúspěšný pokus o spojení balkánské dechovky, metalu, polky a klezmeru. I když lidi juchaj, říkám vám, tohle už je moc. Některý věci jsou nespojitelný jako olej a voda, jako vášeň a dlouhodobý vztah, jako touha a nevinnost. Máš krásnej hlas, takovej ráznej, škoda, že máš dítě. Pojď tančit. Kde máš teda toho boyfrienda? Tady, stojí před tebou. Máš tři minuty.

Jídlo vyjedené. Lidi spokojení, světlí. Nezbývá, než se na rok rozloučit.

Festival zavírá nekomplikovaná reggae/ska hopsajda, belgičtí Krema Kawa, náhradníci za Moonshine Howlers. Padám únavou z poličky, eh, lavičky. Poslední pohled do nasvícené lipové aleje. Příští rok přijeďte, malý festival s takovou atmosférou jste ještě nezažili.