Všichni spolu, ale každý ve svém světě (Greg Dulli)

Koblížek-knedlíček-buřtík-šáteček-vdoleček. Jeden pohled na čím dál kulatější obličej a je jasné, že z Grega Dulliho už nebude hubeňour, co si v polovině devadesátých let dokázal leckterou strčit do kapsy svých kontrastně širokých kalhot. Ale co na tom. Před rokem přivezl do Prahy nestárnoucí smečku The Afghan Whigs a Lucernu s ní rozmlátil na třísky. Téměř po roce přijel v rámci komorního turné, třísky nametl na hromadu, přihodil klestí a rozdělal oheň, u kterého by jeden vydržel sedět klidně celou noc.

Sešlo se totiž dost těch, kteří věděli, za čím jdou, z čehož v praxi musí vyústit dva nedocenitelné faktory: atmosféra i dýchatelný vzduch. Že zvednout mobil znamená skoro zločin, je jasné jak šlehačka na palačince s Nutellou. "Máš si to vychutnat teď a tady, video stejně stojí za hovno," ohnal se maestro a jasně tím vyznačil hranici, kterou si nikdo netroufal překročit. Vrátili jsme se ke kořenům, kdy smysly byly základem člověka. Jo, i takhle málo stačí v roce 2016 ke štěstí.

Dulli nemusí věřit v alchymii. Vystačí si s ležérně rozepnutou košilí na dva knoflíčky, láskou k muzice a odvahou ukázat emoci. Skoky mezi hlasovými polohami nenarážejí na překážky, zbožnujete jeho nenuceně vtipné průpovídky a čert ví proč se nemůžete pohledem nabažit doprovodného kytaristy Davea Rosera, přestože víte, že nejste homo ani geronto.

Jestli zrovna zní repertoár The Twilight Singers (Bonnie Brae), jestli se mává na pozdrav Marku Laneganovi skrze písničky The Gutter Twins (těch zazněla menšina, namátkou třeba úvodní The Body) nebo jestli hrajou tu vaši od The Afghan Whigs (Summer's Kiss), je jedno. Dominantní je atmosféra a její konzistence, kouzlo okamžiku. Čas můžete posouvat tam i zpátky a nikomu to nevadí. Všichni drží spolu, všichni jsou tak trochu ve svém vlastním světě. Že přídavky drobet přetáhly a že po koncertě bylo u merche narváno?

Samozřejmost.