Vyčerpání v krajině Amenra

Druhý listopadový týden, špička hutného post-metalu, plný sál, záštita pražské Alternativy. Jako by se ten loňský příběh opakoval. Legendární klubový festival pro aktuální ročník zvolil obdobou strategii a do programu postavil vedle jazzové improvizace a elektronického experimentu taky zeď z metalových kytar. Loni světelné tanečky s Celeste, letos vizuálně bombastická Amenra. Loni Ponec, letos neméně působivý prostor La fabriky. Dál už bez paralel, koleje se rozjíždí.

Než vykolejíme, nastoupí Kalle, milé táborské duo, které pár dní před pražským koncertem vydalo nástupce dlouhohrajícího debutu. Koncertní set sice načíná klasika My Lost Child, na nové kousky však dochází záhy – u Fear a Stones říkám dobrý, u Shadows spíš ne, ale uvidíme doma. A jinak? Bezva. Bodují triphopové půdorysy, tradičně výtečný přednes Veroniky Buriánkové i postrockově zabarvené gradace kytary Davida Zemana. Nejlíp je pak ve vypjatějších pasážích, kdy Kalle plně využívají specifik velkorysého prostoru a nacházejí balanc mezi intimitou a naléhavostí. Amenra má nač odpovídat.

fotogalerie z koncertu tady

Rychlá přestavba, promítací plocha do polohy připraveno, kapela přichází. Boden je skladba pro začátky a Belgičané to ví – rituální údery skleněných lahví předznamenávají první kytarové ortely. Když se ozvou, není o jejich charakterističnosti pochyb. Amenra. Zemitost sludge/blackových riffů se střetává s vysoko položeným řevem, hutnost s bezútěšností. Zpěvák Colin H. van Eeckhout se sice pořád neotočil, zato na novince přidal několik neřvavých pasážích. Proti experimentu nic nemám, proti laciné plačtivosti ano.

Vévodí práce s intenzitou, hra na vyčkávání a úder. Odtud ona koncertní síla, pověst živé kapely. Jenom to překvapení chybí. Zbytečně se avizuje, volám po změně tempa, marně vyhlížím nový motiv. Přesvědčivá apokalyptická atmosféra a vizuálně sonická uhrančivost svádí k plnému odevzdání, ubíhající čas však nutí zamýšlet se, nakolik je současný koncept Amenry vyčerpán.