Welcome to My Pohoda 2023

Před každou Pohodou si říkám, že jedu vážně naposled, od roku 2016 totiž každé léto začínám úplně stejně. Nakonec si mě ale největší slovenský festival získá současným line-upem. A i když každý rok stihnu sotva polovinu z toho, co si naplánuju, tak mě Pohoda pohltí svou atmosférou. Je to sice akce na letišti, která vás na tři dny nažene do stanů a na rozpálenou pláň, pokaždé se ale najde nová vychytávka, stage nebo slot, díky kterému mi dojde, že tady nikdo nenechává nic náhodě a návštěvník je na prvním místě.

Většina velkých festivalů přináší do veřejného prostoru své téma, Pohoda dotahuje lidskoprávní aktivity jako nikdo jiný. Hlavní stage otevírala ukrajinská hudebnice Alina Pash, skvěle zapadající do řady ukrajinských umělců, kteří tu mají své místo, letos spolu s Dakh Daughters nebo Zapaska.

Stejně tak symbolický byl i slot amerického queer hudebníka Perfume Genius. V souvislosti s událostmi v bratislavském klubu Tepláreň, podle kterého letos vznikla na Pohodě i stejnojmenná stage a safe space nejen pro lgbtq+ návštěvníky, byl tento koncert opravdu speciální. Jeho dráhu je radost sledovat, od průlomového explicitního singlu Queen z roku 2014 přes avantgardnější a osobnější desky k záplavě memů, nikdo jiný na indie scéně nedokázal napříč minulou dekádou lépe formulovat pocity queer osob nejen z amerických periferií. Když jsem s ním dělal před jeho koncertem v MeetFactory rozhovor, bylo těžko říct, kdo byl nervóznější. Na stagi se ale Perfume Genius mění v rezolutní královnu. A stejně jako před šesti lety v pražském klubu, i tentokrát si doslova ukradl srdce všech diváků.

Sleaford Mods naskočili do line-upu na poslední chvíli za Slowthaie. Dvojice civilních hudebníků vlítla na hlavní stage s velkým nadšením, ale bezbřeze se valící texty zaměřující se britskou working class a repetitivní beaty po chvíli začaly splývat. Druhou půlku setu táhla už jen energie „zpěváka“ Jasona Williamsona, tohle by chtělo vidět v klubu. Zato dream booking snad každého festivalu Jamie xx se pro hlavní podium narodil.

SETY PLNÉ LÁSKY

Sledovat sólové dráhy členů The xx, nejzarmoucenější kapely, která začátkem minulé dekády spolu s dalšími zpomalila pop a vnesla do něj citlivost a úzkostné emoce, má terapeutické účinky. Ze tří introvertů, kteří psali až nesnesitelně smutné písničky, jsou dnes osobnosti popisující své deprese a nabízející řešení mileniálských strachů skrze pospolitost klubové scény. Jamiemu xx stačilo pověsit velkou disko kouli a vystřihnout set, kterému dominovaly největší bangery. Disco song Let’s Do It Again v závěru vyslal do prostoru mimořádnou dávku pozitivní energie, jeho nejnovější singl Kill Dem jsem v různých mixech slyšel během festivalových nocí ještě několikrát. Perfektní dramaturgii prvního večera uzavřela v největším tanečním stanu domácí trans djka B-Complex.

Odpoledne na letišti vždycky věnuju slovenské scéně. Nejlepší způsob, jak se nabít na dlouhý den, jsou koncerty plné lásky. R&B Zea i „eastside suicide“ emo rapový gang Dušan Vlk ve svých setech přinesli až nevídané množství ohleduplnosti a respektu. To, že ty nejbezpečnější vystoupení jsou většinou ty nejagresivnější, potvrdili postpunkoví Viagra Boys – radost a humor u nich byly na prvním místě.

Po Central Cee snad nejvíce zaplněný koncert, britské duo Wet Leg má za sebou raketový start – během necelých dvou let, kdy ještě objíždělo showcase festivaly, až k Brit Awards. I sám ředitel festivalu Michal Kaščák o tomhle koncertu mluvil jako o jednom ze svých největších bookerských úspěchů aneb z gigantické tour Harryho Stylese rovnou na hlavní podium trenčínské přehlídky. Byli jako obří houba, která do sebe nabírá všechny cool trendy, samozřejmě došlo i na nejdelší řev na jeden nádech na světě. Od začátku do konce zábavná, ale i příliš uhlazená headline show. Jsem zvědavý, jak Wet Leg semele hudební průmysl a kam se posunou.

POZNÁVÁNÍ VLASTNÍCH TUŽEB

O tom, že hudební dráha nemusí začínat do dvaceti, přesvědčila i Caroline Polachek. Americká hudebnice (dříve známá z nulté indie kapely Chairlift) zažívá v posledních letech svou druhou kariéru. Její avantgardní pop ovlivněný producenty okolo futuristického labelu PC Music je s každým realeasem lepší a dokonale zapadá do intuitivního světa americké hudebnice. Po zástupu deníkových nebo autobiografických desek z minulé dekády Polachek posunula pop k čistým emocím a jejich prožívání. Imaginativní přístup ke skládání písní spolu s vokálem, který často funguje jako další nástroj, otevírá nové možnosti.

Hned s úvodní Welcome to My Island bylo jasné, že Polachek nás vezme na dobrodružnou cestu vlastních tužeb. Když intenzivním hlasem spustila „Desire, I wanna turn into you“ a stejně tak se rozsvítila celá stage, tak člověk až fyzicky cítil, jak se vyplavují všechny zasuté pocity. Slzy radosti, ale hlavně dokonalá show – od choreografie a podiové prezentace přes komunikaci s publikem po vkusné vizuály. Caroline Polachek předvedla jedno z nejosobitějších vystoupení Pohody posledních let. Refrén singlu Bunny Is a Rider mám doteď v hlavě.

Pohoda se může pyšnit dlouhou řadou ženských headlinerek, oproti jiným festivalům představuje každý rok velmi inkluzivní line-up. Stejně tak to platí o hlavní elektronické stagi. Sama’ Abdulhadi, Helena Hauf nebo Paula Temple – výčet techno djek letos doplnila i komerčně nejúspěšnější Amelie Lens. Bohužel její příliš průbojný a uspěchaný set byl trochu moc. To už berlínské duo Fjaak o den později na stejném místě předvedli pestřejší set. Zatímco Amelie si jela pořád to stejné, mladší Fjaak dokázali lépe pracovat s hyper rychlými tranceovými trendy, divákům navíc poskytli prostor na nadechnutí. Zábavnější program předvedli ve velkém stanu jenom Sofi Tukker. I když jsem měl na tu dobu v aplikaci označené další čtyři kapely, tak se nakonec ukázalo, že jejich cringe karnevalový set byl přesně to, co jsem potřeboval. Jen málokdo dovede zkombinovat komerční EDM, remixy hitů z Tik Toku a disco růžové kytary takovým způsobem, aby na svém koncertu dokázali udržet někoho, kdo přijel hlavně na Arcu.

fotogalerie z festivalu najdete tady

Sobotní program byl plný překvapení. Od kapel, od kterých jsem toho tolik nečekal, jsem nakonec odcházel totálně nadšený. Yard Act sleduju od prvních showcasů a doposud se mi nedařilo je zařadit, po jejich odpoledním setu na hlavní stagi mi je jasné, že britská postpunková kapela ještě hodně poroste. Stejně překvapiví byli i Belgičani Charlotte Adigéry a Bolis Pupul. Jejich loňská deska Tropical Dancer sice byla Best New Music na Pitchforku, její kouzlo se ale naplno projeví až na stagi – taneční rituální trans a dokonalá performance. Sami prozradili, že sice přijeli přímo z Belgie, ale oproti předešlým koncertům byl ten na Pohodě nejlepší. Obligátní frázi tentokrát šlo jen těžko nevěřit.

NIC TAK LIDSKÉHO JAKO SLUNCE

O doslova kulturní moment se postaral i slovenský raper Gleb, boomerské diskuse o tom, jestli rap patří na hlavní stage, po tomhle setu nedávaly smysl. Milostné dopisy životu na sídlišti, props své partě a neinvazivní flow, které nechyběla ráznost a ostří ve správnou chvíli. Žádný zbytečný sexismus nebo ramena, přesto jasné vymezení vlastního prostoru. Byla radost být toho součástí.

Britský rapper Central Cee sice zaplnil prostor před hlavní stagí, oproti jiným UK stars dokonce svou show docela obstojně odrapoval. Ale tolik chladu z podia snad ještě nešlo, odškrtnuto, vyděláno… Hodinový program z půlky vyplnil dj set a hypování, příchod rapera pak uvedl krátký dokument o jeho kariéře. Virální část songu Doja „How can I be homophomic, My bitch is gay“ sice zněla ještě dlouho areálem, Central Cee se ale nerozdal.

Pohodě rozhodně nejde upřít odvážnou dramaturgii – žádný jiný festival v našem regionu není tak aktuální jako právě Pohoda, podnik, kde vedle sebe mohou na hlavním podiu hrát proslulá písničkářka Suzanne Vega a Central Cee, rapper z TikToku, který vystřelil během jednoho roku. Žádná jiná akce není tak inkluzivní pro všechny věkové kategorie. A samozřejmě že většina těchto kapel vystupuje na jiných áčkových festivalech, určujících trendy.

Atmosféra byla až dojemná. A to člověk nemusel jít na tu nejprogresivnější stage, jakou letos byla „klubová“ Tepláreň. O žádném jiném slovenském interpretovi se nemluvilo tolik jako o Vojtikovi, jeho vystoupení s národní vlajkou nejde popsat jinak než jako odvážné. Malá výtka jde pak k dramaturgii českých interpretů, ta je každý rok slabší. Nebýt Miss Petty, která doslova rozmlátila stage, tak by naši scénu nikdo nereprezentoval.

Hlavní večerní program uzavřela venezuelská Arca, dříve producentka a performerka, dnes nečekaná popstar. Hodinový slot otevřela čtyřicetiminutovým tísnivým dj setem, jemuž dominovaly kovové zvuky, dekonstrukce a bezprostřední radost z hraní. Posledních dvacet minut obsáhly tracky ze série Kick i-iiiii, to už Arca stála konečně za mikrofonem a podávala nesmírně hektický a euforický popový výkon.

Tradiční vítání slunce bylo speciální. Rekonstrukce kultovní desky Mother Earth’s Plantasia Morta Garsona, s podtitulem vřelá hudba pro květiny a lidi – nic tak lidského by člověk nad festivalovým ránem a po třídenním kolotoči nečekal. V kontextu celé Pohody a jejího line-upu do sebe všechno dokonale zapadlo.