Jiří Mališ | Články / Reporty | 25.09.2017
Na pódiu jen dva bubny a stolek s MacBookem a LaunchPadem. Support v podání dánské vycházející r’n’b zpěvačky Moody nikde a po téměř hodině čekání se místo ní objevuje rovnou hlavní chod. Muž v masce neexistujícího zvířete mává na přivítanou a mlčky děkuje za potlesk. Slow Magic na koncertech zásadně nemluví a schovává se pod barevnou, fluorescentní škraboškou. Na příštích padesát minut se stává naším nejlepším němým kamarádem. Do kodaňského Ideal Baru se sice dostavilo pouze na padesát hlav, ale všichni máme jasno - přišli jsme si zatančit, zaskákat a zamilovat se.
Jakkoliv se totiž hudba maskovaného kouzelníka může na albu zdát uspávací a nudná, naživo se jedná o animální party a publikum se mění ve zvířata z džungle. Na úvod nový singl Drum, následuje známá Waited 4 U a pak se všechno mění v rozostřenou změť vzpomínek na barevná světla stroboskopů, krásné tančící lidi a poskakujícího frontmana zběsile bušícího do bicích. Jednotlivé skladby není třeba znát, během živáku jsou používány pouze jako pozadí a magie se děje přímo na pódiu. Tam, kde Odesza nebo Disclosure pouze stojí u pultíků, Slow Magic vtahuje diváky do centra dění. I beze slov diriguje publikum, roztleskává a posílá srdíčka. Pak přichází nejznámější track Girls, v první řadě si skalní fanynka nasazuje repliku jeho masky, on si nese buben doprostřed sálu a šťastné dívce dává jednu ze svých paliček. Kruh diváků kolem nich se uzavírá. Když pak Slow Magic na chvíli předstírá, že je konec, vytleskáváme si jeho návrat a dostává se nám remixu All the Small Thing od Blink-182. Je neděle, nikdo se do práce netěší, takže s chutí křičíme „work sucks, I know!“ a líně se vlníme do pomalého tempa éterické předělávky. Takhle si američtí poppunkeři svou nejznámější skladbu asi nepředstavovali.
Na rozloučenou se nám dostává perfektního zavíráku Closer, všichni víme, že krásnému večeru je konec, a tak do tance dáváme poslední zbytky sil. Pot stříká na všechny strany, vlasy blonďaté Švédky se mi pletou do plnovousu, Slow Magic zvedá buben nad hlavu a málem s ním prorazí strop.
Energií nabitý koncert vyrazil dech, a zároveň dodal na tisíc důvodů těšit se na říjnové album, které snad bude důvodem, proč se Slow Magic za rok zase vrátí do Evropy.
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.