Z živočišného rauše Young Fathers

Ano, dneska chtěj všichni všechno uhlazené, příjemné a bezproblémové. Všechno, co se rozbije, se vyhazuje, věci i vztahy. Pořád nemáme dost a pak se divíme. Holkám, co nemaj kolem čtyřicítky chlapa ani děti, natož smysl života (a ten většinou děti a chlap nezařídí), partnerům, co si kradou děti jako bábovičky na písku, závislosti na zamilovávání se, i kapelám, který “sakra” nezní tak, jak by měly.

Než se většina sálu rozhodla, jak reagovat na živočišnou explozi skotských Young Fathers, bylo po všem. Otevřené duše a hlavy se našly a nechaly skrze sebe (ne)klidně proudit hudbu, která má blízko k očistným rituálům rodové společnosti. Mnozí se bránili zuby nehty. Nebylo to totiž jen příjemné. Od dětství ubíjené zvíře v nich se nevzmohlo na odpor, pohnulo sice zhýčkanou tlapou, ale... i tak bylo po koncertě možné zahlédnout jednorožce cválající po duze. Jen barvy rychle smýval syrový a vlezlý déšť.

Když jsem je v létě slyšela poprvé, nebyla to láska na první poslech, jen pocit, že to je důležité. Něco, co jen tak nepřejde, co se jen tak neztratí, protože to tady pořád je. Středa v MeetFactory to jen potvrdila. Nemá smysl tyhle krásný kluky někam zařazovat. Desky jsou znepokojivé, matoucí, ne zmatkující. Musíte se na ně soustředit. Musíte o nich přemýšlet. Žádná elevator music.

Bitevní pole předehřívá Mary C, nádherná holka, která s neskutečným nadhledem sloupkuje o genderových “srandách” a stíhá být vždycky za dámu (i v teniskách). Poslušný potůček se proměňuje v zakalenou řeku, když se připojuje Bourek. Člověk pokrokový si libuje v apokalypse a temnotě jako obvykle. Neuvyklá do mě šťouchá: “By mě zajímalo, do jaký míry je to osobní zkušenost a do jaký kalkul.” Co na to říct? Chce se mi spát. Ospravedlňuju se třicet let a přestává mě to bavit. “Budu mlčet spíš než lhát.”

Řeka nabírá na spádu. Úvodní sirény a hodina peřejí. Polapení se zalykají blahem i hrůzou. Je hudba, která plyne kolem, občas se vás dotkne, pak jsou Young Fathers, kteří vás jí nakrmí, nacpou vám ji do chřtánu, naplní vás. Hodinový set rovnoměrně střídá věci z první i druhé desky. Není to set, je to rituál. Není to kapela, jsou to kazatelé. Kazatelé proti srsti. Je na vás, zda se toho zúčastníte. Sehrané hlasy se střídají, aby v jednu chvíli splynuly v jeden mocný proud, spouštěč vytěsněných emocí. Propocené košile, svlečené košile. Divoké tance, omámená blondýna na pódiu. Rozvibrovaný závěr. Z živočišného rauše se nechce, kluky přede mnou to svádí k líbání. Nádhera. Jen vím, že na ulici si to spíš nedovolí. Závěr a capella obnaží sílu jejich hlasu ve všech významech. Není moc kapel, kterým jde o to, aby lidi přemýšleli. A nechce, nechce se mi do toho, nerada soudím, ale to malinko rozpačité přijetí pražského publika může souviset i s českým pohledem na odlišnost a jinakost obecně. Tolerance a otevřenost nám nikdy moc nešla.

Nothing but a barefaced lie, Is all you cunts can hold on to
I suggest you downgrade fast, Before it's a shame on you

Aktuální deska White Men Are Black Men Too je toho plná. A že Brno o den dřív reagovalo v Kabinetu Múz líp? Pražská holka by vám na: „Změř mu pásek k nejpoužívanější dírce,” taky nikdy neřekla: „Jeho nejpoužívanější dírka jsem já.”