Články / Reporty

Žádný nostalgický večírek (Arctic Monkeys)

Žádný nostalgický večírek (Arctic Monkeys)

Martin Řezníček | Články / Reporty | 20.08.2022

První, co se mi vybaví v souvislosti s Arctic Monkeys, je jejich komerčně průlomové album AM, které bylo u nás tak populární, že po jeho vydání v roce 2013 hrálo v každou denní dobu snad ve všech kavárnách. Jejich vůbec nejposlouchanější skladba Do I Wanna Know? má na Youtube přes miliardu zhlédnutí, což je v rockovém žánru poměrně ojedinělé, a neodmyslitelně patří na vrchní příčky playlistu minulé dekády. Kapela v Česku zatím hrála pouze jednou na Rock for People 2009, jejich živák z doby vydání AM na Austin City Limits jsem ale viděl opravdu hodněkrát. Kapela už čtyři roky nevydala žádnou novou píseň a novější skladby z desky Tranquility Base Hotel & Casino hraje pouze sporadicky. Ten závan nostalgie je lákavý, ale zároveň trochu děsivý…

Jako support vystoupili Inhaler, kteří odehráli set nabitý romantickými indie skladbami zabalenými do reverbu. Byl v tom nádech osmdesátkových rockových hymen, někdy ozvláštněný tanečním rytmem. Skupinky fanoušků mávajících irskými vlajkami důrazně upozornily, odkud kapela pochází, což chtě nechtě rozvířilo proud myšlenek, který skončil až u „trochu“ slavnější kapely taktéž z Dublinu. Najednou nešlo tu podobnost přehlédnout. Ale v záři pomalu zapadajícího slunce to byl opravdu příjemný zážitek.

Arctic Monkeys nastoupili krátce po osmé. Úvodní pásmo pěti nebo šesti bangerů vybraných hlavně z Favourite Worst Nightmare a Humbug dostalo lidi pod tlak, který se uvolnil až s ironickým love songem Why'd You Only Call Me When You're High? Prostřední část koncertu definovaly hlavně baladičtěji laděné písně, v nichž se projevila síla Turnerova neotřelého rukopisu coby textaře/skladatele a interpreta, který suverénně kombinuje technické riffy a neobvyklé frázování v různých hlasových polohách. Zároveň to ale byla chvíle, kdy si člověk zvládl bez stresu odejít pro pití.

fotogalerii z koncertu najdete tady

Jak se dál stmívalo, dostával se do popředí stage art. Za kapelou byl dvojitý kruh, uvnitř něj promítací plátno a na něm se zobrazovaly záběry z kamer na jednotlivé muzikanty. Ty byly tu a tam ozvláštněné opakováním obrazu, což působilo jako koukat se do nekonečného zrcadla. Těsně před koncem, kdy zazněla Do I Wanna Know?, se z kruhu spustila disko koule a na plátně se objevil shluky bílých bodů, čímž kapela zřejmě odkazovala na černobílou grafiku klipu k této písni a celého alba AM. Pak přišel třípísňový přídavek a po něm nekompromisní konec. Ve vzduchu visela ukřivděnost vyvolaná tím, že skupina ani její frontman po celou dobu s publikem kromě asi tří vět nekomunikovali a ani v závěru nezaznělo rozloučení.

Obava z toho, že to bude jen nostalgický večírek, se každopádně nenaplnila. Tvorba Arctic Monkeys dosahuje nadčasových kvalit, kapela také vždycky dbala o to, aby studiové verze zvládala perfektně zahrát i naživo, což byla zejména po AM stále větší výzva, ale povedlo se to dokonale. Vystoupení bylo dost podobné tomu z Austinu roku 2013, ale to není výčitka. Naopak je úctyhodné, že něco, co fungovalo před deseti lety, je stále zábavné, přitažlivé a funkční.

Info

AArctic Monkeys (uk) + Inhaler (ir)
18. 8. 2022 Výstaviště Praha, Praha

foto © Pavla Dolanská

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Útěk na čarodějnou horu (Stoned Jesus)

Marek Hadrbolec 31.10.2024

„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...

Kdo byla, je Miss Flower? (Emilíana Torrini)

Václav Valtr 28.10.2024

„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.

I wanna see you fucking dance! (Gurriers)

Veronika Tichá 27.10.2024

Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.

Lámání kostí i ducha (Pharmakon & co.)

Klára Šajtarová 25.10.2024

V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.

Až na krev (Dušan Vlk)

Filip Peloušek 22.10.2024

Na druhé straně se starší, očekávající kopající beaty a moshpit, drží zatím u stěn s půllitry, snaží se přečkat útrapy čerstvé dospělosti: „Jak mám žít, aby to tak nebolelo?!“

Život je zhluk náhod (The Ills & co.)

Mišo Berec 22.10.2024

Unravel naberá naživo silné rozmery, kataklyzmatický zvuk gitár a synthov, sample a rytmy Jiřího Bendla vytvárajú pocit niečoho nadpozemského a vy tam chcete naskočiť tiež.

Řád industriální písně (Einstürzende Neubauten)

Akana 21.10.2024

Bargeld vůbec působil velmi vstřícně a uvolněně. V ničem nepřipomínal odměřeného pedanta, v jakého se někdy umí proměnit při rozhovorech s méně kompetentními novináři.

Písně o lásce a radosti (Nick Cave & The Bad Seeds)

Jiří V. Matýsek 20.10.2024

„He's a ghost, he's a god / He's a man, he's a guru,“ zní verš z Red Right Hand. Nick Cave přijel dobře naladěn.

Zažehnout plamen (Jazz Goes To Town, 2024)

Veronika Miksová 17.10.2024

Přiřítila se okostýmovaná banda v dámských šatech, vyšívaných kabátech a objemných kožiších a spustila kombo free jazzu, tonálních experimentů a vlastních verzí moderní klasiky.

V úkrytu zvuku (A Place to Bury Strangers)

Martin Šmíd 16.10.2024

Wilson je s paličkami nastražená nad soupravou s ďábelským úsměvem na tváři, v níž se lesknou dva zlaté zuby. Ona ví, co přijde.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace