Články / Reporty

Žádný nostalgický večírek (Arctic Monkeys)

Žádný nostalgický večírek (Arctic Monkeys)

Martin Řezníček | Články / Reporty | 20.08.2022

První, co se mi vybaví v souvislosti s Arctic Monkeys, je jejich komerčně průlomové album AM, které bylo u nás tak populární, že po jeho vydání v roce 2013 hrálo v každou denní dobu snad ve všech kavárnách. Jejich vůbec nejposlouchanější skladba Do I Wanna Know? má na Youtube přes miliardu zhlédnutí, což je v rockovém žánru poměrně ojedinělé, a neodmyslitelně patří na vrchní příčky playlistu minulé dekády. Kapela v Česku zatím hrála pouze jednou na Rock for People 2009, jejich živák z doby vydání AM na Austin City Limits jsem ale viděl opravdu hodněkrát. Kapela už čtyři roky nevydala žádnou novou píseň a novější skladby z desky Tranquility Base Hotel & Casino hraje pouze sporadicky. Ten závan nostalgie je lákavý, ale zároveň trochu děsivý…

Jako support vystoupili Inhaler, kteří odehráli set nabitý romantickými indie skladbami zabalenými do reverbu. Byl v tom nádech osmdesátkových rockových hymen, někdy ozvláštněný tanečním rytmem. Skupinky fanoušků mávajících irskými vlajkami důrazně upozornily, odkud kapela pochází, což chtě nechtě rozvířilo proud myšlenek, který skončil až u „trochu“ slavnější kapely taktéž z Dublinu. Najednou nešlo tu podobnost přehlédnout. Ale v záři pomalu zapadajícího slunce to byl opravdu příjemný zážitek.

Arctic Monkeys nastoupili krátce po osmé. Úvodní pásmo pěti nebo šesti bangerů vybraných hlavně z Favourite Worst Nightmare a Humbug dostalo lidi pod tlak, který se uvolnil až s ironickým love songem Why'd You Only Call Me When You're High? Prostřední část koncertu definovaly hlavně baladičtěji laděné písně, v nichž se projevila síla Turnerova neotřelého rukopisu coby textaře/skladatele a interpreta, který suverénně kombinuje technické riffy a neobvyklé frázování v různých hlasových polohách. Zároveň to ale byla chvíle, kdy si člověk zvládl bez stresu odejít pro pití.

fotogalerii z koncertu najdete tady

Jak se dál stmívalo, dostával se do popředí stage art. Za kapelou byl dvojitý kruh, uvnitř něj promítací plátno a na něm se zobrazovaly záběry z kamer na jednotlivé muzikanty. Ty byly tu a tam ozvláštněné opakováním obrazu, což působilo jako koukat se do nekonečného zrcadla. Těsně před koncem, kdy zazněla Do I Wanna Know?, se z kruhu spustila disko koule a na plátně se objevil shluky bílých bodů, čímž kapela zřejmě odkazovala na černobílou grafiku klipu k této písni a celého alba AM. Pak přišel třípísňový přídavek a po něm nekompromisní konec. Ve vzduchu visela ukřivděnost vyvolaná tím, že skupina ani její frontman po celou dobu s publikem kromě asi tří vět nekomunikovali a ani v závěru nezaznělo rozloučení.

Obava z toho, že to bude jen nostalgický večírek, se každopádně nenaplnila. Tvorba Arctic Monkeys dosahuje nadčasových kvalit, kapela také vždycky dbala o to, aby studiové verze zvládala perfektně zahrát i naživo, což byla zejména po AM stále větší výzva, ale povedlo se to dokonale. Vystoupení bylo dost podobné tomu z Austinu roku 2013, ale to není výčitka. Naopak je úctyhodné, že něco, co fungovalo před deseti lety, je stále zábavné, přitažlivé a funkční.

Info

AArctic Monkeys (uk) + Inhaler (ir)
18. 8. 2022 Výstaviště Praha, Praha

foto © Pavla Dolanská

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Chvilky transcendence (Roomful of Teeth)

Jan Starý 20.11.2024

Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.

Postřehy v modré (Blues Alive 2024)

Jiří V. Matýsek 19.11.2024

„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.

Jenny chce byť strojom (Jenny Hval)

Ema Klubisová 19.11.2024

I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.

Pohleďte, krásný, raněný démon (Current 93)

Viktor Palák 18.11.2024

Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.

Co to všechno stojí (Anki)

Filip Peloušek 17.11.2024

Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…

Temný půvab rapové poezie (Moor Mother & billy woods)

Viktor Hanačík 07.11.2024

Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.

Útěk na čarodějnou horu (Stoned Jesus)

Marek Hadrbolec 31.10.2024

„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...

Kdo byla, je Miss Flower? (Emilíana Torrini)

Václav Valtr 28.10.2024

„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.

I wanna see you fucking dance! (Gurriers)

Veronika Tichá 27.10.2024

Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.

Lámání kostí i ducha (Pharmakon & co.)

Klára Šajtarová 25.10.2024

V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace