David Stoklas | Články / Reporty | 13.07.2022
Struny se chvěly tak intenzivně, že to staré zdi se zbytky omítky v karlínských kasárnách muselo fyzicky bolet. The Sweet Release of Death, děti rotterdamského undergroundu, překlápějí hluk do spektáklu, kdy je škoda mít špunty v uších a nechávat si ujít byť jen nějakou část spektra nabízených zvukových frekvencí.
Předkapela – sinks. Nemohlo se tu objevit nic jiného než toto známé brněnské trio. Agresivní kytary, chtěná zpětná vazba, roztančená basa, jemný hlas, recitál, ale většinou bordel a křik. Nabízela se i soutěž, kdo nechá na nástrojích více krve. Sinks na sobě nedali znát ani špetku ospravedlnitelné únavy, přece jen se zrovna vrátili z evropské šňůry, kde se mimo jiné potkali na koncertě v Rotterdamu i s holandskou trojicí, s níž dle úsměvů nad předkoncertním pivem navázali vřelý vztah.
Narodíš se a pak zemřeš. Něco mezi tím se samozřejmě děje, ale většinou nad tím nemáš moc kontrolu, a když náhodou ano, tak si ten výjimečný okamžik užij a dobře zapamatuj. Nějak takhle o The Sweet Release of Death a jejich poselstvích mluví label Subroutine. Existenciální texty se krásně mísí do řevu nástrojů, možná dobře, že naživo podobným kapelám je rozumět občas velmi obtížně. Pak by to bylo na provaz. Ve skladbě Sway z poslední desky Alicia Bretón Ferrer řečnicky hřímala: „Who I am, Who I am?“ Doufám, že až se to dozví, tak se o to podělí. Nejistota je schovaná v hluku nástrojů, jejichž signál je natisíckrát emulovaný krabičkami, většinou zbastlenými doma na koleni.
Výhodou The Sweet Release of Death je, že se neztrácejí v souhře ani sami v sobě. Aliciin zpěv povětšinou pluje skrz, kličkuje mezi cválajícími bubny, dost často evokuje zaříkávací rituál, co ve správných chvílích přechází ve vysoký křik smrtonošky. Střídali se, jestli dělá větší humbuk overdrivovaná basa nebo kytara s prstokladem někde hodně daleko za dvanáctým pražcem. Důkazem lidství, schovaným za úzkostnou náladu hudby, budiž i drobná nesnáz v úvodu skladby Sick Girl. „I’ve fucked up,“ omlouval se se smíchem Martijn. Vůbec, bylo to skvělý.
The Sweet Release of Death (nl) + The Sinks
12. 7. 2022 Kasárna Karlín, Praha
foto © se svolením The Sweet Release of Death
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.