Zdánlivě nemožné... (Nick Cave & The Bad Seeds)

Přešlapujeme pod kulovitou střechou O2 areny. Z pódia se už nějakou dobu ozývají ruchy snažící se navodit tajuplnou napjatou atmosféru. V tuto chvíli však převládá spíše zvědavost a debatuje se nad tím, jak Nick Cave & The Bad Seeds naloží s prostorem údajně největšího pódia, na kterém v rámci letošního turné vystoupí.

Konečně se zjevuje kapela a s ní ústřední postava v černém obleku a bílé rozhalené košili. Tóny úvodní Anthrocene se s trýznivou slastí zařezávají do masa i kostí a Cave už po několika vteřinách dokazuje, že ani obří stage mu není překážkou pro vytvoření intimního prožitku, jakkoliv zatím sledujeme pouze jeho matný stín promítaný na plátně. Záběr na něj problikne na obrazovkách jen na zlomek sekundy. Ať už se jedná o záměr nebo technický problém, k náladě to perfektně sedí. Následují další dvě písně z poslední desky Skeleton Tree a vynořují se vzpomínky na jednorázové promítání snímku One More Time with Feeling, v němž bylo album den před jeho vydáním představeno. Většina z nás nikdy plně nepochopí nesnesitelnou ztrátu a bolest, jakou si Cave nese. On nám ji však dává pocítit plnými doušky – bez přetvářky či patosu.

Už čtvrtá Higgs Boson Blues je jedním z vrcholů koncertu. Cave coby pološílený alchymista plazící na kolenou vtéká do lesa rukou, který se ho snaží polapit. On se jím ale proplétá jako had, až dojde k otázce: „Can you feel my heart beat?“ a přikládá si dychtivé dlaně na svou hruď. „Tak slyšíte tlukot mého srdce? Bum bum bum.“ Otázka mířená nejen publiku, ale i do všech koutů vesmíru, kde na nás čekají ztracené lásky. Snad se ptá i sám sebe, kolik ještě zbývá životní energie. Na deset minut protažená píseň je ale zároveň i chvílí, kdy bůh na okamžik sestoupí z Olympu – to ve chvíli, kdy si musí upravit polobotku a když utíká ke stojanu s texty, aby si připomněl, jak dál.

Cave se mnohokrát mění z pavouka spřádajícího pavučinu snů na vřeštící a poskakující opici, stejně jako celá kapela mnohdy nečekaně přejde z jemného doprovodu do burácivého fortissima. To se nejvíce projeví v závěrečné pasáži Jubilee Street, připomínající i díky extatickým pohybů frontmana a jeho hlavního kumpána Warrena Ellise divoké kmenové rituály, při kterých znásilňované žíně z jeho smyčce létají na všechny strany. Není divu, že následující The Ship Song a hlavně Into My Arms, byť asi nejbouřlivěji přivítaná, vyznívají jaksi prázdně. Naopak písně ze Skeleton Tree na své až hmatatelné naléhavosti nic netratí a tvoří výrazný protipól zdivočelým skladbám.

Cave s naprostou samozřejmostí manipuluje mnohatisícovým davem a zejména diváci v prvních řadách si přicházejí na své, když se stává jejich součástí a nechá se jimi podpírat i stahovat mezi ně. Ale i pro zbytek arény je intenzivním zážitkem to jenom sledovat. Kapela dosahuje zdánlivě nemožného: V ohromném prostoru se i bez megalomanských projekcí divák cítí součástí neopakovatelné, intenzivní a zároveň velmi intimní show.