Zemřel smrtí! (Funus na Jatkách)

Nebožtík. Malý, drzý, na roztrhání. Tři muži, dvě ženy a neurčitý počet kostních kuželek. Ne na každém funusu je nuda a ne každý nebožtík odpočívá v pokoji. Co když vykonavatelé poslední vůle nejsou po vůli, funebráci už jsou skoro na lopatě a i na pečlivě připraveném funusu se každou chvíli něco semele? A co když pro smrtící pohled neodolatelné ženy zapomenete na truchlení jako na smrt?

Spolupráce autorky a režisérky Funusu Veroniky Poldauf Riedlbauchové s Bratry v tricku přinesla svou rakev, kterou si snad ještě dlouho potáhnou dál! K tomu jim dopomáhej italsko-české duo Circo Frico (Klára Hajdinová a Mattia Comisso) a žena tyče Kristina Spirulina.

Kdo se vydal na první premiéru a navštívil Jatka 78 ve středu večer, dostal ve dveřích panáka do zkumavky na úvod a rakvičku na závěr. Rakvičku? No jistě, funus je funus a má svá pravidla. Přicházíte-li na Funus, musíte být uvítáni coby pozůstalí. Černobílá podívaná začíná… Jedna vdova (Klára Hajdinová), jedna rakev a tolik věcí, které je potřeba vyřešit… Co se bude hrát? Kdy to začne? Bude proslov patetický středně, hodně nebo jen lehce?

Když je truchlení v plném proudu, přichází Ona. Ta, kterou stín předchází a muži následují. Vše se mění, nezůstává kámen na kameni. Proč že jsme se tu vlastně sešli? Dvě ženy bojující o právo na výhradní pozornost všech přítomných mužů (živých i mrtvých). Magická ukázka toho, čím vším může žena být. Silnou vdovou, postupující vzhůru po schodech, které jsou stejně živé jako její vzpomínky, spasitelkou, která se tak dlouho staví na odiv, až se stává zlomenou Máří Magdalenou, femme fatale, která se nebojí ničeho i čarodějkou, které se bojí všichni…

Příběh s pozvolna se odvíjející dějovou linií, která postupně graduje a ze zdánlivé pohřební grotesky se stává fyzické poetické divadlo, ve kterém zachází režisérka Veronika Poldauf Riedlbauchová ještě dál, než u předchozí Plovárny. Prvotním impulsem, dle jejích vlastních slov, byla černá britská groteska Death at the Funeral z roku 2007. Absurdní obraz toho, co všechno se může stát ve chvíli, kdy by měli všichni ukázněně a dle pravidel tohoto rituálu oplakávat bezchybného nebožtíka. Ač z toho ve výsledku mnoho nezůstalo, tato skica postačila k tomu, aby se začaly rýsovat obrysy rakve. Pak už jen půl roku práce, týdenní rezidenční pobyt ve Švestkovém dvoře divadla Continuo v Malovicích, rezidence v Cirqueonu, dřina na Jatkách78, pomocné ruce Art Prometheus a jedinečné představení bylo na světě. Veronika Poldauf Riedlbauchová prozradila, že byla sama překvapená tím, jak začala poetická linka obtáčet absurdně komické situace a nabírat na síle. „Téma si začalo diktovat své podmínky,“ uvedla autorka.

To, že Václav Jelínek a Adam Jarchovský alias Bratři v tricku předvádějí spolu s Mattiou Comisso žonglérské mistrovství, je něčím, co člověka tolik nepřekvapí, protože kuželky těchto pánů jsou prostě proklatě vysoko. Poněkud méně očekávaným, ale o to větším příjemným překvapením je již zmíněná narůstající míra divadelnosti. Přirozenost hereckého projevu, velká síla malých gest, napětí, které nepadá. Spolu s minimalistickou, ale očistně čistou pohřební scénografií a celistvou smuteční hudbou, která vše podpírá, jak hrobníka lopata, má představení spád, který vás nenechá naposledy vydechnout!

Za silnou hudební složkou stojí herec a sound designer Matyáš Řezníček, který nejen složil ústřední motiv s velice nápaditými variacemi, ale zároveň upravil i použité originály tak, aby vytvářely spolu s autorskými částmi jeden dobře fungující celek. Motivy „hudby na rozloučenou“ skvěle kontrastují s výrazně živou jazzovou hudbou (Dave Brubeck a další). Zdatně mu sekundovali Matěj Vejdělek a Jakub Borovanský. Velký hold patří rovněž Ondřeji Kynclovi za světlo na konci tunelu, které dělá z vidiny děsivého konce lákavou hru stínů.

Funus – vidět a ožít!