Zpěv jako zbytečnej luxus (Conan)

Rozvrzaný dveře večerní tramvaje připomínají, že jakýkoliv koncert je vlastně rituál, kterému vždycky cosi předchází a taky ho pokaždé něco následuje. Babka v pletený čepici utopená do Umberta Eca, dvě patnáctky a jejich příhody ze Snapchatu a pak ta zkouřená holka s hvězdou nalepenou uprostřed čela. Kundalini jóga, tyvole! Na konci cesty čeká zvláštní směsice, stoner, sludge doomu a moderní učesané černoty. Vyrážím hlavně kvůli Downfall of Gaia, nechat se potrhat zvenčí i zevnitř. I když vím, že aktuální deska Atrophy, která mi tou dobou dohrává v uších, dýchá těžce. Příliš formální emoce.

Výběr prostor ve mě budí rozpaky, Modrá Vopice? Po příchodu ještě poloprázdná. Jediné, co nemám naposloucháno jsou němečtí High Fighter. Lidi ještě spí, když na pódium naběhne bloncka v legínách a triku Eyehategod. Tady není prostor pro žádný psychedelický brikule, prostě jen veškeré standardy, co čekáte od svižnějšího stoner doomu. Bílá basa, černý pivo a zpěv jako zbytečnej luxus. Vůbec tu holku neslyším, ale pantomimicky to vypadá, že si může vyřvat plíce. Něco málo přes půlhodinku, sympatický projev a pozvolna vznikající přátelská atmosféra. mezi kapelami, mezi lidmi kolem. Jo, už jsou tu lidé.

Britští Hark vydali svou desku Machinations vlastně jen chvíli před samotným koncertem. Tohle je úplně jiný projev, mnohem víc energie, mnohem víc záklonů a taky motivů. Fousáči nosí pro změnu YOB a trochu mi připomínají Red Fang, ovšem bez toho typickýho feelingu. Zpěv pořád neslyším, ale jinak docela čitelný zvuk nástrojů, kytara putuje davem, hráli alespoň dvacet minut, půl hodiny? Přestavby pódia probíhají bleskurychle, čas postupuje a je mi nad slunce jasné, že noc, kterou rozehrávají Downfall of Gaia je zásadním (žánrovým) protipólem ke všem, ke všemu. Až do dna, až na dno! Jako jediní spustili mlhu, jako jediní otevřeli peklo. Možná je v tom mnohem víc tíseň než bezprecedentní černota, avšak i zmíněné formální šrámy zanechávají svou stopu. Z oparu sem tam vykouknou propocené vlasy nebo vztyčená pěst, na znamení toho, že vlci stále ještě loví. Když už se zabalí do té těkavé, pulzující masy, občas někoho pohltí, ale jinak zůstávají poměrně nepřístupní. Jakoby o krok dál, než bych si přál.

Tohle není muzika o čekání na oblíbenou melodii, ale o autenticitě prožitku, o té upřímné chutí prožít. Kmitočet strun, ulepená nálada a na závěr štiplavý crust. K pódiu putuje nejvíc činelů z celého večera a Conan, které jsem těsně minul na festivalu Brutal Assault, překvapují zatím ne tak mohutným zvukem, jako High Fighter. Citelný riff strategicky lámu za komínem, "Cimeřan" pije neperlivou vodu, drží i ztrácí tempo. Chvílemi svojský, dřevní drcení jediného akordu a pak zas zběsilý, rychlý nástup. Když zvedá kytaru Stephen O'Malley, jsou u toho tak čtyři stupně na Richterovi škále, Conan to vytáhli stěží na dva. Odcházím neuctivě v průběhu poslední skladby, jarní noc je ještě odtažitá, jízlivá. Stejně jako mé dojmy. I když, každý večer, kdy ti podlaha napovídá, že se kolem něco děje, je vlastně dobrej večer.