Zrní: Hrdina, hádky, filharmonie i Tokio

Byla to vlastně celkem poklidná událost. Cesta do Akropole proběhla v pořádku a nebylo se čeho bát, pokud zrovna člověk nemá strach z bouřky. Ani jsem nemusel obcházet žádnou "nadává jí do kurev" hádku. Vzhledem k tomu, že se hrálo bez předkapely a navíc v policejní hodinou zasažené Akropoli, odpadl i strach z ujetí posledního vlaku a následné anabáze s uvězněním v nočním autobuse, kde se málokdy cítím jako hrdina a který mě málokdy zaveze tam, kam potřebuji, a ještě méně častěji tam, kam chci. Většinou ještě předtím skončím někde v Tokiu, což optikou nočních toulek Prahou není hlavní město Japonska, ale fiktivní nonstop bar někde na hranicích Zóny (na trase metra hledej pod označením Luka). A tam už je to obcházení "nadává jí do kurev" hádky celkem častý jev. Pokud tedy člověk rozumí rusky. Ale to už jsem odbočil až moc...

Kapela Zrní se může od letošního roku pyšnit občankou a společných patnáct let hraní slaví pořádnou jízdou napříč republikou. K hraní v klubech navíc vždy přidávají i buskerské vystoupení. Ale je to jen jeden ze série pro-fanouškovských kroků art brutu z Kladna z poslední doby. Při jejich poslední zastávce v Akropoli hráli hned dva večery setlist složený z hlasování fanoušků na Facebooku, velkou odezvu mělo i loňské vystoupení na hlavní scéně Colours of Ostrava s Janáčkovou filharmonií. Spojení se osvědčilo takovým způsobem, že se chystá repete. Akorát Colours of Ostrava a industriální areál vystřídá hradecký festival Na jednom břehu a Janáčkovu filharmonii filharmonici místní (více se dočtete v rozhovoru s kapelou tady). Klukům to ale nestačilo, a tak se rozhodli pro drobný výlet do minulosti. V rámci jejich prozatím poslední pražské zastávky se rozhodli oprášit pět let staré album Hrdina počítačový hry jde do světa. S kompletním zvukem, takže včetně smyčcového kvartetu a dechové sekce.

Nutno podotknout, že vymyšleno jsem to měl dobře. Užít si Bojím, Vězně, Hrdinu a Autobus, tedy pro mě v podstatě čtyři nejsilnější skladby alba seřazené hned na jeho začátek, pak se jít refreshovat na záchod a k baru a počkat si na duševní omytí houslovým riffem Jabloní. Pak nastoupili Zrní a po krátkém intru zahráli rovnou Vězně a bylo jasné, že se bude muset improvizovat. Hrdina počítačový hry vyšel do Akropole v novém nekoncepčním střihu. Na druhou stranu texty a celkový příběh alba je tak "alternativní", že to vlastně ničemu nevadilo. Ostatně i v tom tkví síla alba. A zpětně to i dávalo logiku, protože čím jinak oživit přehrání celé desky v kuse než prohozením pořadí skladeb. Zvlášť v momentě kdy se kapela rozhodne pro co nejpřesnější transformaci studiové verze do té živé. A je prostě fakt, že Zrní to s doprovodem sype víc než slušně. A sypalo jim to i ve skladbách, které v posledních letech už tak často naživo nehráli. Žádný rozdíl v sehranosti kapely u jednotlivých songů slyšet nebyl a klapala i souhra se čtveřicí smyčců a dechy.

Poté, co byl Hrdina vypuštěn do světa, a předtím, než se všichni králové, chlapy, dredatý typy atd. (dámy prominou genderovou nevyrovnanost) rozešli vstříc svým autobusům, mrakům, domům, lesům či Tokiu, Zrní ještě dvakrát přisypali. A tam už nechyběla klasika, tedy Hýkal, Dva, Království nebo Rychta. A proti retro duchu večera i jedna nová skladba. Jestli už předtím to chvílemi znělo jako Sigur Rós (byť silně říznuté Moravankou - hlavně při odchodu dechové sekce ze scény na konci skladby Loading), nová skladba šla možná ještě dál. A možná i drobná nápověda směrem k budoucnosti Zrní a množícím se debatám o jejich přechodu směrem k zahraničním ambicím. Těžko říct jakou řečí se zpívalo, ale dle mého to nebyla čeština ani angličtina. Nejblíže to mělo právě k Jónsiho hopelandic. Ale to zas pro Zrní taková novinka není. Nebo možná prostě jen frontman Jan Unger nestihl napsat text. A vlastně to případně není ani špatný nápad. Zatímco dosavadní texty kapely jsou dost těžko přeložitelné do jiného jazyka, jejich hudba žádný překlad nepotřebuje. A vůbec. Na outfit sere pes.