Papírově byl nedělní program pouhým stínem dnů předešlých. Jenže realita nakonec předčila očekávání neb přinesla řadu překvapení. Některá příjemná, jiná méně.

Davy se unavily, tempo viditelně kleslo, všichni vzdychají, ovívají se… jak je ten třetí den krizový, tak je skvělý. Hudebně stoupal diagonálou vzhůru a došlo i na „nebezpečnou“ horečku sobotní…

A zapařit na Rudimental nebo jinou rádiovou děvku (dle momentální nabídky) k tomu prostě patří. Takže sorry Gallon Drunk.

Strávit celý den prakticky na jedné festivalové scéně a nelitovat ani minutu? Zázraky se dějí nejenom o Vánocích.

Třetí den bývá kritický, kafe nepomáhá, zato pivo zabírá tak nějak rychleji a s nohama se začíná plést i jazyk. Naštěstí přišla dramaturgie s ohleduplným programem skýtajícím zasloužený relaxační potenciál.

Bylo by co kritizovat, ale po takovém dni nemám potřebu. Uspokojená headlinery, na obláčku euforie, promítám si znova nejdokonalejší z žen. St. Vincent! Postmoderní madona.

… jedna jim všem káže, jedna všechny převeze, záda jim ukáže. Leckdo tvrdí, že populární festivalová kratochvíle známá jako „přebíhání“ je sportem pro sebevrahy.

Při pohledu na porcelánovou mísu se vám derou do očí slzy, už jen proto, že v ní nejsou vidět vklady předchozích uživatelů. A jaký byl druhý den? Jednoznačně bodovala Mucha.

Druhý festivalový den se soukolí Colours Of Ostrava rozjíždí na plné obrátky aneb dokážete být na dvou místech zároveň?

Zóna je druhou česky vydanou knihou. Dyer se v ní věnuje zřejmě nejznámějšímu filmu Andreje Tarkovského – Stalkerovi –, který se stal klasikou nejen ve svém žánru.

... druhak se na ni na začátek festivalu sešli prostě všichni a z toho půlka koncert prožvanila. Nechci hejtařit, jen vzdychám. Björk v Ostravě, pampeliška jediná.

Vzpomínate na bod nula, ktery vás dostal do konečné stanice kocovina - prosíme, vystupte, a běžte naříkat jinam. První pivo v deset ráno ve vlaku. Protože Colours pyčo.

Vzpomínky na výrobu surového železa zapadaly struskou, Dolní oblast Vítkovice však žije dál. Kdekomu učarovala nová elektronická stage, valná většina dle očekávání nevěřícně paBjörkovala na té hlavní.

Jak okouzlení industriálním areálem spolu s nadpozemským vystoupením Björk přebíjí nelibou pachuť festivalové monstr akce.

Německý provazochodec Oliver Zimmerman v rámci zahájení festivalu pouličního divadla Za dveřmi přešel na Výstavišti po 100 metrů dlouhém laně ve výšce 27 metrů. Ve vzduchu jsme se ho zeptali.

O kytaristovi Edu Rodriguezovi z Deerhoof už tu nedávno byla řeč v profilu. Tady je jeho mix 10 oblibených skladeb a jedné guilty pleasure.

I když návštěvnost se blíží sto tisícům, Open’er si zachovává jakousi rodinnou atmosféru. Přispívá k tomu hlavně entusiastický staff.

Pro mnohé se stali vítězi celé přehlídky Kalle. Veronika Buriánková, která se k mikrofonu drala už v patnácti, tehdy ve formaci Veena, neskutečně vyzrála.

Lano, které přešel vycházkovou chůzí, bylo podstatně kratší a tak si Oliver občas neodpustil i nějakou tu holubičku nebo krátké sezení na laně. Bílý bod ve tmě.

Program letošního krýpka to rozhodně naznačil, zvlášť při koncertu Holly Herndon jsem měl pocit, že současnost se odehrává právě tady a teď.