Devastující zkušenost (Brutal Assault 2024)

Nejpříjemnější letní open air. Soupiska vystupujících je každoročně bohatá, letos se navíc doprovodný program vydatně rozrostl a nechceme vám upřít jediný moment, naopak je potřeba zaknihovat každou notu, každý krok. První den festivalu sepisuje moudrej a drzej, chlápek a fracek, rozmýšlivé protéká zdivočelé. Jistoty, překvápka, spory a shody. Brutal Assault.

NUDA

ABBÉ: Na Brutalu jsem nebyl, co jsem praštil s poslední normální prací. Během těch pěti let jsem se stačil zamilovat, přestěhovat a zfotrovatět, pak přišly covid, válka, ošklivé prozření a bylo po lepené rodině. Jak bude probíhat tenhle brutální family reunion? Zapluju do příjemně vychozených papučí, nebo budu nevěřícně zírat na ujíždějící vlak? Naposled jsem se ztřískal v moshi o karanténě. Z nostalgie jsme se sedmiletým klukem řádili na “hulkovskou muziku”, koncertní záznam, ze kterého pochází meme Harm’s Way running man. Od té doby se dítě naučilo a vzápětí odnaučilo ptát proč, v Jaroměři-Josefově opravili perony, postavili vedle terminál a Brutal je zase o den delší.

Brzy po příjezdu zjišťuju, že jinde je akorát stanoviště Press. Všechno ostatní, počínaje merchem přes vege uličku a mongolskou jídelnou konče, je na svém místě. A pořád je Brutal po všech stránkách devastující zkušenost. Od roku 2009, kdy jsem tu zavítal prvně, vstup mezi rozpálené cihly zdražil na dvojnásobek. Obdobně se to má i s ostatními základními lidskými potřebami, zvlášť máte-li headlinery okoukané a v časných odpoledních nebo popůlnočních slotech se pachtíte za novinkami od jedné okrajové scény k druhé a doufáte, že čerstvé vjemy nepřebijí během dne bolesti zad a úpal. A to hlavní, co vás v takové situaci drží na nohou, jsou dvě jistoty. První, že na nečekaném místě a v nečekané situaci narazíte na známé tváře, a druhá, že máloco mi rozproudí krev a naježí zátylek tolik jako správně načasovaný blast beat.

WAGHiSS: Jistoty zůstávají. Od mé první návštěvy pevnosti, ten tragický rok, kdy zničující set Godflesh zněl jako nejbolestivější propad do pohřbívání pozpátku, se laťka nikam nepohnula. Lajnap je každoročně natlučený k prasknutí legendama, podivnostma, klasikou i dravou omladinou. Dodržím i každoroční naivitu, že stihnu otevírací set, třetí festival za tři týdny snad ani nepůjde dospat. Ale kdyby zrovna oživovali nejlepší kapely na světě (z té kategorie uslyšíme nejednu), první kroky vždycky vedou veganskou uličkou, na jejímž konci čeká balzám na všechny útrapy: signature nápoj kvarteto a legendární bochté, letos s drobně pozměněnou recepturou – speciálnější než obvykle.

fotogalerii z prvního dne najdete tady

„Na co se chystáš? Ale ty vlastně chodíš na všechno…,” zdraví mě Jana ve stánku Kafe K4vka. Moc dobře ví, že tohle palivo potřebuju. S každým soustem a douškem mě omámí pocit, že dobyju svět, Na chvilku zpomalí čas a únava se zahojí, přesto stihnu první den lítat míň, než si obvykle troufám. Aspoň zmerčím nejednu wall of death během setu moderních thrasherů (všechno je to metalcore!) Sylosis a než bych dal druhou šanci Humanity’s Last Breath, otočím krk s maximálním těšením na klasiky Terrorizer. Většinou stačí první tři skladby, abych vyhodnotil, jestli přebíhat, nebo zůstat. Bohužel kapelní zvukař dneska zaspal a bavíčko vypukne ve chvíli, kdy zplavený jak vrata od chlíva mizím do stínu bývalého press centra – a ejhle, je z něj galerie?

Doprovodný program se letos brutálně rozrostl, potkávám Ondru Helara fotícího brutalisty fotící se s umčem, chválí se první nášivkou Botch, památka z návštěvy Našívárny. Trochu nevděčně mě mrzí, že soupiska není děravější, abych stíhal víc komentovaných prohlídek, víc sítotiskových workshopů, víc přednášek. Marie Fišerová je totální bohyně a zmákla tuhle doplňkovou sekci pozvednout mimo kategorie. O argument víc, proč se na festivalu jako Brutal Assault prostě nedá nudit! Jako každý rok.

V PLNÉ PALBĚ

ABBÉ: Teď jsem si vzpomněl, že za dobu mojí nepřítomnosti taky zemřel vokalista Trevor Strnad z melodeathových The Black Dahlia Murder. Sebrat Brianu Eschbachovi kytaru a dát mu za ní majk vypadá na papíře logicky. Znal Trevorův part jako málokdo z kapely, roky chroptěl druhý hlas a umí ho důstojně nahradit. Naneštěstí totéž nemůžu říct o jeho vystupování na pódiu. Mezi mazáky, co zkušeně prokládají úderné riffy epickým až patetickým sólováním, působí neohrabaně. Asi jako by za tělnatého pošuka Trevora v bermudách zaskakoval mladší Jan Hraběta.

WAGHiSS: Tohle je přece nefér tyvole… Tahle kapela je srdečná mimo kategorie, čemuž vévodil právě Trevor. Jasněže tuhle mlátičku pozvedával v zábavnosti nad souputníky melodeathu (všechno je to metalcore!), ale neumím si představit, že by mikrofon sebral kdokoliv cizí, sebenejlepší frontman nebo profesionální řváč. Jasně, Brian prostě nikdy nebude Trevor a bylo to na jejich setu znát, zároveň mě nerozptyloval ztřeštěný frontman, a o to víc jsem si užil všechno to patetické sólování, co knedlometlám neodpouštím.

Z kategorie fotrů strašně makali Hirax, o to víc, že jejich set jsme si užívali bok po boku s kumpánama z Day After. Honza Taitl v triku G.U.T.S. zahlásil, že ve skřehotu frontmana Katona slyší trochu starých Overkill, jenže tohle prošedlý afro nesluší kdekomu. Chcal jsem smíchy u historek odposlechnutých od hrabačů s gramodeskama, což mi vynahradilo, že Finntroll nejsou dost kokotina, aby mě rozesmáli. Holt dělat tupou pivní zábavu chce šmrnc, musí se to umět.

ABBÉ: O poznání víc jsem si užil navazující růžolící hladinkáře s podobně úsporným, ale účinnějším výrazivem. Red Fang vsadili na zahlcené kytary a basy, co znějí, jako by si magnety do snímačů strouhali sami a pak je galvanizovali v domácí žitné. K nim přidali rytmy z dob lovců a sběračů, buranský šarm a bylo vymalováno. Chtěl jsem přídavek, přišli kanadští Spiritbox. V jejich případě dokonale zapracovalo pořekadlo o odříkaném chlebu. Rád bych je vynechal a zkoordinoval se s fotografkou, jenže ta je jako na potvoru fotila, tudíž jsem je zažil v plné palbě.

Stále nechápu, proč je Loudwire počítá mezi nejslibnější současné kapely. Tutéž přebuzenou morseovku, tu hrubší, jindy vzdušnější, hraje posledních patnáct let každá druhá djentová kapela. Toutéž hrou na jistotu je growlující diva Courtney LaPlante za mikrofonem. Je fajn, že je ušetřená dříve tak samozřejmé objektivizace frontwomen a prim hraje především její vokál, jenže k čemu to je, když pracuje hlavně se snůškou žánrových klišé? Řekl bych, že asi jen k tomu, aby člověk o to víc docenil vynalézavé Jinjer s nespoutanou démonickou Teťanou v čele.

DUŠE A OUŠKA

WAGHiSS: Zkusil jsem start setu a málem se poblil. Finální argument proti přepičeným digitálním produkcím je placatý zvuk, co leze z pódia, a jediný, co maká, je Courtney řvoucí do chcíplého publika. Největším pozitivem setu Spiritbox je fakt, že proti nim hrajou na menší Obscure stejdži salemští drtiči Misery Index, nepamatuju si v první den tak početný dav takhle brzo. Samozřejmě zandali předpis, jakkoliv nejsou festivalová kapela. Spíš klubová? A co prostě jenom kapela? Slyším přemotivovaného Jastu, jak mě školí, že je potřeba posouvat levely, adaptovat se z hardcore klasiky na festivalovku, a hlavně vydělávat na značce/produktu. Ve chvíli, kdy se z pódia vykutální obří nafukovací BALL OF DEATH s logem kapely, vyprsknu smíchy a kroutím hlavou. Ano, jejich debut je klasika a ano, vydržel jsem do zavírací hymny I Will Be Heard, ale stejně to se mnou nic nedělá.

Podobně jako Deicide, jen obráceně. Nesouvisí s tím letité čekání, než loni konečně dorazili, letos jsem si konečně vychutnával satanistické rituály pod vedením Glena Bentona, což je naživo můj nejoblíbenější deathmetalový hlas, a jelikož doma nepodřezávám kůzlata, dost jsem se bavil. Nikoliv na jejich účet! Někdy je potřeba přijmout pravidla hry, a ne se rozčilovat, že Sněť je banda levičáckých pozérů z Náplavky, co obšlehla dobový death a ještě odmítla Anděla. Pojďme se na tohle snobství jednou provždy vysrat, prosím. Třeba Hexvessel hráli divadýlko, ale takhle navečer byl jejich set balzám na duši i ouška. Kolega Kubuthór mě naučil nestydět se za temného romantika uvnitř a sem tam ho taky nakrmit. Blíží se čas headlinerů, připraven?

ABBÉ: Počítal jsem, že si spravím chuť na Brutus, než půjdu spát, ale dostal jsem návrh, jaký se neodmítá, strávit čtvrthodinku v rozhovoru se sympaťáky z Red Fang. Předávám slovo zpátky do terénu.

WAGHiSS: Moc toho nemám. Počítal jsem, že Brutus už mi sedmkrát stačili a tentokrát vynechám, takhle budu ještě dlouho poslouchat, že jejich set byl ultimátní a trumfli sebe samé oproti poslední klubové zastávce v Kasárnách Karlín. Zeptej se zítra Marie, podělí se o radost! Bohužel ani líbezné „UGHHHH!” z krku Toma Gabriela Fischera při vzpomínacím setu Triumph of Death, ani Abbath přehrávající hymny blackových klasiků Immortal, na což jsem se obzvlášť těšil, mi dneska nebyly souzeny. Press plný drahé techniky opouštěl sekuřiťák už v deset večer, tak jsem vyrazil s kompem přes tankodrom na letiště a únava mě sejmula ve chvíli, kdy vypukla bouřka. Třetí fesťák za tři týdny nezačínám nejčerstvější, ale jak řekla Sestra: zítra bys přišel o mnohem víc než teď, kdyby ses nevyspal. A můj táta říkal, že ženská má vždycky pravdu. Zítra je Den ženského orgasmu, předpověď slibná a soupiska barevná. Snad začneme zvostra!