Bezpečný ostrov nad vodou (Hradby Jednoty)

Při snaze uvařit si po probuzení v rychlovarné konvici polední kávu zjišťuji, že něco není, jak má být. Pán v montérkách mi oznamuje, že elektřina nejde v celém Plumlově, chybí snad jen oslovení paninko, a že půjde až od tří, což se nakonec ukázalo být jako velmi naivní odhad. Vodu ohřeju na plynu a na nádvoří hučí agregát. Vašek Adam z Jednoty je zcela nad věcí a ujišťuje mě, že dnešní program to utáhne. Ptám se, jestli v noci vystoupil avizovaný DJ Dáseň, na kterého vloni v Neratově nedošlo. Vašek se směje, že na něj vydrželo možná deset lidí, takže zase nikdo neuvěří, že DJ Dáseň není fiktivní postavou. My o vlku, když jde noční šelma kolem. Dobré ráno. V kolik že začíná Petr Válek? O půl čtvrté, to je za chvilku.

DEN PRVNÍ

Když byla v květnu zveřejněna událost Hradby Jednoty s fotografií plumlovského zámku, neměl jsem po loňské účasti na Jednotě Neratov nad čím přemýšlet. Spolek Jednota předchozí čtyři ročníky festivalu pořádal na spíše ne snadno dostupných sakrálních místech, jako by si na odlehlosti zakládal, tentokrát v partnerství se slovenským kolektivem Hradby Samoty promotéři zvolili manýristický zámek ze 17. století.

Plumlov mám z Olomouce prakticky za kopcem (čti Velký Kosíř), takže odpadá i případná starost s dopravou na místo. Z postupně zveřejňovaného lineupu jsem většinu jmen neznal, ale oba pořadatelské spolky mi byly dostatečným garantem mimořádné akce. Pár dnů před ní jsem místo programu několikrát denně sledoval různé meteorologické předpovědi, které se vzácně shodovaly na božím dopuštění. V poslední chvíli měním ubytování namísto chatky v kempu za něco s pevnějšími základy a dále od přehrady. V pátek třináctého nás strážci Hradeb stále ubezpečují, že zámek je dostatečně vysoko na kopci a cesty k němu jsou průjezdné. Navečer tak vidím majestátní stavbu, která v deštivém počasí vypadá ještě více tajemně než na obrázku k události.

Kočičími hlavami dlážděnou Zámeckou ulicí projdu gotickou branou, pozůstatkem původního hradu, na nádvoří, které je ze tří stran obehnáno nízkými, kdysi snad hospodářskými budovami. Čtvercový půdorys uzavírá dominanta zámku. Je nás tu poskrovnu, choulíme se pod stanem do pršiplášťů, jen aby nám nezvlhla cigára. Pocit vzájemného spiklenectví a zároveň bezpečí, jednoty. Čvachtavým krokem se vydám k zámecké budově, do nejvyššího patra po schodišti, na kterém upoutá spojení loveckých trofejí s fotografiemi ženských aktů na stěnách, vskutku bizarní výstavka.

V sále s klavírním křídlem usednu do přední řady a utěšeně pozoruji, že se začíná plnit příchozími jedinci či dvojicemi. Každá známá tvář tady potěší, v tomto nečase o to víc. Vzápětí se odevzdám úvodnímu koncertu Božského soaré. Klavírní hra Richarda Grimma, který mi svým vzezřením připomene mladého Philipa Glasse, s modulárním syntezátorem Dominika Nováka vtáhne od samého začátku a navodí náladu, kterou si udržím po celý víkend. Na místo se po krátké zvukovce vracím na recitál Kataríny Málikové, která přislíbila obzvláště temný výběr skladeb ze svého repertoáru. Nechávám se jimi obejmout, ale před závěrem, kdy už mi průběh přijde lehce předvídatelný, se z jinak pevného sevření vyprostím. Potřebuji pohyb.

fotogalerii z Hradeb Jednoty najdete tady

Záminku k němu najdu ve sklepení, kde je hlavní stage festivalu, při dvojici setů Shibuya Motors a zejména PLF. Noisový free jazz prvně jmenovaných je zcela jiným typem objetí, než které nabídla jejich krajanka. Kamarád Jakub z Lebanonu mi povídá, že je coby čerstvý držitel řidičského průkazu poslouchal na cédéčku v autě. Jsem moc rád, že když jsme spolu jeli před rokem do Neratova, túroval mu pod kapotou přeci jen klidnější motor. S nohama na zemi si však hlukovou nálož užívám a byl bych si jí dopřál nádavkem.

Ten mi nadělí PLF, rakouská dvojice Peter Kutin a Lukas König s geograficky i hudebně neusazenou umělkyní Elvin Brandhi. Její pronikavý vokál jsem ještě nedostal z hlavy od dubnového Faun Festivalu, který uzavírala společně se Ziúr. V divadelním sále Husy na provázku však vedle berlínské producentky neměla velký prostor, spíše sekundovala. Teď sklepení zcela opanuje a její hlas má léčivé účinky ušní svíce. "Bude to hlučné, bude to zpěvné a soudě třeba podle setu z loňského Unsoundu to bude taky skvělé,” slibovali pořadatelé. Tady se nebulíkuje. Z klenutého prostoru provoněného kadidlem vyjdu po schodech nasvícených svíčkami na vzduch a na něco k zakousnutí, čímž se zcela připravím o koncert blackmetalové kapely Zmyrna. Věřím, že jejich důsledné inspiraci středověkem muselo hradní sklepení sednout stejně jako kápě na hlavách.

Do podzemí se vrátím po půlnoci na kombinatorické pásmo "každý s každým” pětice hudebníků z bratislavského kolektivu Urbsounds. Zouvám zimní boty a teplé ponožky, kterými jsem se na Plumlov prozřetelně vybavil, i většina svršků jde záhy dolů. Teď se zapotím.

DEN DRUHÝ

Představení Petra Válka s Ondřejem Mertou a Járou Tarnovskim, kteří v prostoru čajovny zahajují sobotní program, zvládnu sledovat pouze zčásti. Pamatuji si je ještě z loňského festivalu Hear Me!, které probíhalo v U-rampě na olomoucké SF mini, ačkoliv vím, že se jedná o neopakovatelnou improvizaci. Ta se díky Válkovým samohybným hračkám a tužkovým bateriím bez elektrického proudu zcela obejde, mně se na ni ovšem nedaří koncentrovat. Stejné potíže mám i s vystoupením niněristy Line Gate a francouzského soundartisty, sochaře a perkusivního šamana Anteze.

Schopnost soustředění se navrací až při audiovizuální performance projektu Fire Like Fire aneb za vším hledej Petra Vrbu. V posledním půlroce jsem ho slyšel v duu s Mathieuem Chamagnem, francouzským hráčem na jím vyvinutý gestický nástroj apertures, nebo se Zdeňkem Závodným hrajícím na dudy v duu Totoabas. Tentokráte ve vzácném spojení se skotskou vokalistkou a umělkyní Cinder Sharp, která vedle působení ve vlastní kapele Cindytalk v polovině osmdesátých let hostovala u legendárních This Mortal Coil. A právě její zpěv mě vrací do posluchačské formy. Performance je, jak jinak, stále experimentální, na poměry Petra Vrby však přístupná.

„No pain, no death, no fear, no hate, no time, no now, no suffering,“ mé správné rozpoložení dokoná deklamování Michaela Giry a jeho Swans z reproduktorů na baru při čekání na koncert Gwenifer Raymond. Už jen zvukovou zkouškou velšské kytaristky jsem byl fascinován jako plnohodnotným koncertem. Jednota před pěti lety pořádala její koncert v Punctu, tehdy pro hrstku posluchačů, teď se zdá, že její zvukovka do prostoru dílny přivábila všechny zúčastněné. Americký primitivismus, šest strun, panák whisky a absolutní soustředění. Koncert se obejde beze slov.

Závěrečné koncerty ve sklepě přeci jen kladou zvýšené nároky na agregát, i já ještě nečekaně čerpám ze záložních zdrojů. Demdike Stare, britská dvojice elektronických čarodějů, po většinu setu míchají za mixážním pultem roztodivné lektvary, které však v příhodných chvílích vyvolávají magické opojení podpořené abstraktní projekcí. Následující Julien Hairon aka Judgitzu se ukázal být jako sympaťák přinejmenším roku v nedávné vstupní prohlídce. Punkový etnomuzikolog z ugandské univerzity Nyege Nyege mě unáší nejen do rozličných koutů světa, jejichž hudbou se inspiruje, ale ještě někam mnohem dál. Opět si dojdu bez bot.

Na vystoupení IAmNøt nedojde, snad příslib do příštího roku. Namísto ní pořadatelé slibují dvě překvapení. Prvním je neunavitelný DJ Dáseň, tak přece jenom, druhé si nechávám ujít a vlastně po něm ani nepátrám. O překvapení na Hradbách Jednoty i tak nebyla nouze.

Ranní probuzení bez budíku, odjezd autobusem z podzámčí bez bližšího ponětí o aktuálním čase. Elektřina stále nic, řídím se intuicí. Vlaky z Prostějova jedou jen s mírným zpožděním. Nad Olomoucí se oblačnost protrhává, vyjasňuje se. Dojmy z víkendu jsou stále jako jedna velká louže, v tomto případě nikoliv zkázonosná. Byli jsme příliš vysoko. Jednotlivosti se mi vybavují po pár dnech, až voda mírně opadne.