Kristina Kratochvilová | Články / Reporty | 16.08.2024
Ačkoliv povzdechy čerstvé třicátnice o únavě a prvních náznacích stárnutí mohou působit úsměvně, věk a jeho promítnutí se do fungování na letošních festivalech bylo jedno z hlavních témat sezóny mezi mými vrstevníky. Drobné změny, které po více jak deseti letech intenzivního trávení lét na akcích pociťujeme. Náhlá neschopnost fungovat po dvou hodinách spánku ve vypraženém stanu (narozdíl od předchozích let), chuť alespoň občas sníst něco zdravého (a navzájem se ubezpečovat, že jeden salát a půl litr vody tělo vyléčí z dvanácti piv předchozího dne), zvyšující se počet sbalených vitamínů a prášků proti různým druhům bolesti, touha vystřídat obří festivaly za malé, na kterých člověk neujde třicet kilometrů denně jen v rámci přechodů hlavní pódia - záchody - stan, náznaky podráždění z davů a hlavně konstatování, že příští léto už si na každý letní víkend festival rozhodně nenaplánujeme, doprovázené povzdechy, jak by alespoň jeden víkend v horách bez lidí ztracenou energii vrátil jak bumerang.
Jakkoliv důkladně přehodnotím seznam deseti festivalů, které v zápalu zimního odpočinku pravděpodobně odkývám všechny znovu, maďarský Sziget budu mít v kalendáři, dokud mi to kolena dovolí. I přesto, že počtem návštěvníků a jejich koncentrací by se dal přirovnat k vrcholu sezóny prázdninového koupaliště v centru města, což rozhodně není místo, které bych komukoliv doporučila. Na Óbudai, přezdívaném Ostrov svobody, člověk zapomene na všechny povzdychy i starosti a cítí se osvobozeně fyzicky i psychicky. Název ostatně nevymysleli marketéři, ale návštěvníci, v komentářích na sociálních sítích se objevoval tak často, až ho organizátoři přijali za svůj.
OHRANIČENÁ SVOBODA
Cítit se svobodně ve středu Orbánova autoritářského Maďarska protkaného homofobií, transfobií a rasismem může znít jako oxymóron. Sziget je ale pro Maďary tím, co je Pohoda pro Slovensko. Ostrovem naděje a zábleskem vysněné reality tolerantního prostoru respektujícího každého takovým, jaký je. Zatímco ale návštěvnicky menší Pohoda, nebo třeba Prague Pride, sdružují podobně smýšlející osoby a člověka tolik nepřekvapí, že se ocitl na místě, kde se na sebe všichni usmívají, slovně na sebe kvůli své odlišnosti neútočí, téměř půlmilionový Sziget svou pestrostí láká tak široké spektrum návštěvníků odlišných věků, politických preferencí i náboženského vyznání, že jejich vzájemné interakce skutečně působí jako brána do alternativní reality.
Mnozí místní pracující na festivalu před návštěvou ostrova veřejné projevy lásky stejnopohlavních párů nikdy neviděli a před jeho konáním se během školení učí toleranci. Úsměvně může znít připomínka zaměstnancům, aby na netradiční výjevy moc necivěli.
Na Sziget jezdím od roku 2015 a za tu dobu jsem byla svědkem řady konverzací, při kterých se lidi všech věků dávali náhodně do řeči se stejnopohlavními páry, drag queens nebo trans osobami. Mnozí z nich poprvé v životě. A ptají se na zásadní otázky, které jim pomáhají osvětlit, jak zásadní je respekt k druhým. Cítíš se na ulici bezpečně? Napadl tě fyzicky někdo kvůli tomu, jaký jsi? Přijala tě rodina? Skrýváš, kdo jsi?
PRIVILEGOVANÉ MÍSTO
Jen hrubý výčet letošních headlinerů, kdy se na hlavní stage prostřídali Kylie Minogue, Liam Gallagher, Fred Again.., Stormzy, Raye, Fisher, Skrillex, Sam Smith nebo Martin Garrix a na druhém největším pódiu Fontaines D.C., Four Tet, Overmono, Teezo Touchdown, Aurora, Editors, Modeselektor, Marc Rebillet a MØ, naznačuje, jak eklektický mix lineup festivalu přitahuje.
Během šestidenní oslavy třiceti let od založení proběhlo na délce 2750 metrů více jak tisíc koncertů na přibližně padesáti pódiích a denně se v areálu pohybovalo mezi šedesáti až sedmdesáti tisíci návštěvníky z více jak sto zemí světa. Swifties, postarší folkaři, fotbaloví hooligans, hudebníci, rodiny s dětmi, trans komunita, raveři a tolik dalších. Z úst snad všech headlinerů hlavní stage zní slova podpory všemi směry. Šiřte lásku, ne nenávist, říká téměř každý. I americký producent Skrillex v polovině roztančeného setu tlumí hudbu a promlouvá k desítkám tisíc tančících. „Všude po světě se dějí strašné věci. Nacházíme se na skutečně privilegovaném místě. Rozhlédněte se kolem sebe, zapamatujte si tento okamžik a starejte se o sebe navzájem, i o ty, které neznáte. Neberte toto štěstí jako samozřejmost,” zaznívá po rozlehlé louce a ze všech stran zní bouřlivý potlesk, stovky lidí se objímají.
Připomínek privilegia proběhla během týdne celá řada. Americká zpěvačka albánského původu Bebe Rexha si vybrala dva diváky, aby si s ní zatancovali na stagi. Dívky se ptala, proč při cestě na pódium schovala duhovou vlajku, kterou měla kolem ramen. Ona řekla, že je původem z Íránu, ve kterém se veškerá sexuální aktivita mezi osobami stejného pohlaví trestá vězením, bičováním, a v krajních případech i smrtí. Rozplakala se s tím, že je tohle poprvé, kdy přiznává, kým je. Moment, kdy tisíce lidí tleskali a vyvolávali slova podpory, si pravděpodobně nebude pamatovat jen dívka na pódiu, ale každý v davu.
Ve frontě na pivo po koncertu Sam Smith chytám útržek debaty dvou dvacetiletých kluků ve fotbalových dresech. „Takže ta tanečnice byla dříve fakt kluk?“ ptá se jeden. Druhý přitakává. Chvíli spolu zádumčivě mlčí. „A je blbý říct, že byla fakt hot, i když nejsem teplej?” „Já myslím, že to je úplně v pohodě, taky mi přišla dobrá.”
NEJLEPŠÍ A NEJHORŠÍ
Mým headlinerem jsou irští Fontaines D.C. Často se o nich mluví jako o jedné z nejlepších klubových kapel současnosti, před dvěmi lety ale na Szigetu v druhém největším stanu už předvedli, že si dokážou udržet kvalitní zvuk a atmosféru i ve festivalových podmínkách. Repete po tak krátké době na stejném pódiu jen podtrhuje, jak kapela v poslední době vyrostla. Stan pro patnáct tisíc lidí je téměř plný, minimálně o třetinu více lidí než minule. Narozdíl od mnohomluvných headlinerů hlavní stage, frontman Grian Chatten během dvouhodinového slotu řekne jen „my jsme Fontaines D.C. a tohle je naše poslední píseň” a absolutně to stačí, všechno ostatní říkají v textech písní. Pomyslným highlightem jsou dva závěrečné singly z chystaného čtvrtého alba Romance, které vychází 23. srpna.
Velice příjemným překvapením byl americký raper Teezo Touchdown, který vydal debutové album How Do You Sleep at Night? loni v září. V roce 2022 odjel jako support turné s Tyler, the Creator k desce Call Me If You Get Lost a vliv Flower Boye na tvorbu i performance Teeza je na první pohled patrný. Zatímco při výběru nejposlouchanějších písní umělce na Spotify si člověk vytvoří spíš obrázek dalšího Travise Scotta, na pódiu ho překvapí křehké, ale strhující představení kluka s mikrofonem zabaleném v pugetu květin, kterému publikum visí na každém slovu.
Nečekaným zklamáním byla producentka Nia Archives, na kterou jsem se o to víc těšila po zrušení programu trenčínské Pohody. Na pódium došla až moment poté, co už její set rozezněl největší stan, a trvalo snad tři tracky, než se poprvé dotkla pultu. Bez sluchátek a většinu času protančila. Debata o přednahraných DJ setech není novinka, příznivci toho tvrdí, že umožňují předvést konzistentnější výkon eliminující technické překlepy a nedostatky. Odpůrci argumentují, že tím přichází set o autenticitu a spontánnost definující kulturu elektronické hudby. Za mě to nebylo hodné závěrečného setu celého festivalu, to český producent Badfocus zahrál během pátečního večera fenomenální set.
PRAŠNÉ ÚDOLÍ
Ke konci už vypadá areál v místech největšího sdružování lidí jako pouštní Burning Man. Ročník bez deště a s průměrnými denními teplotami okolo 34 stupňů udělal své, desítky tisíc tančících proměnili zemi v prach jako téměř každý rok. Šátek přes pusu je základní vybavení a doporučuju přikoupit si v případě nocování na ostrově jedno ze stanových městeček. Narozdíl od českých festivalů je na Szigetu se vstupenkou dovoleno kempovat téměř kdekoliv, stany jsou tak roztroušené blízko menších pódií, některé se skrývají ve stínu zvukaře nebo okolo cest. Nepřekvapivě jde často o nejvíce frekventovaná místa a co vypadá první den jako skvělý nápad, nemá ten poslední daleko od stanování na dětském pískovišti. Každou drobnou nepohodu ale vždy vyváží spousta dobrých věcí a to neomrzí ani po devíti letech.
Sziget
7.-12. 8. 2024, Ostrov Óbuda, Budapešť
foto © Sziget
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.