DJ Felix!: První desku jsem si před koupí ani neposlechl

Stálice druhé generace českých DJů a producent Ondřej Fendrych neboli Felix! neúnavně roztáčí své desky napříč republikou od přelomu tisíciletí. Nehasnoucí láska k živení nočního života se mu vyplácí. Od nominace na DJe roku v anketě Dance Music Awards 2008 přes spolupráci s festivalem Electronic Beats až po nadějné vyhlídky na hraní za oceánem, které mu nabídl americký promotér Adam Lewis ze společnosti Planetary Group.

Před pár lety jsi na Facebooku zhodnotil, že cítíš, že se začíná vracet to dobré, co nám dala scéna devadesátých let. Profesionální přístup k mixování, ale i náročnější publikum s vytříbenějším vkusem. Jak stav elektronické hudební scény vidíš dnes?
Tím, že jsem ze svého života vymezil osoby a akce, které mi to kazily, si tenhle pocit uchovávám. Sleduji jen to, co mi připadá zajímavé a reprezentuje českou elektronickou scénu v dobrém světle. Taky se snažím hrát na místech, kam chodí lidé, co podle mě této muzice rozumí, a organizátoři za pořádáním nehledají kalkuly.

Jaké věci konkrétně ti to kazily?
Nechci nikoho hanit. Štve mě ale, že spousta lidí se u nás na něčem sveze. Snaží se jen rychle vydělat nebo se zviditelnit. Existuje tu dost komerčních akcí, které mi nic neříkají.

V polovině března jsi měl odjet hrát na multižánrový festival SXSW do Texasu. Proč to nakonec nedopadlo?
Z SXSW poslali pozdě dokumenty na vyřízení potřebných víz pro umělce. Nechtěli jsme riskovat, že bych tam letěl načerno. Za sankci deset let zákazu vystupování na území USA to nestálo. Na podzim by snad už mělo vše klapnout a první hraní by mělo být v New Yorku.

Možnost jet v březnu do Ameriky přišla, protože si tě vyhlédl Adam Lewis z Planetary Group. Jste spolu dál v kontaktu?
S Adamem je v kontaktu Honza Kistanov, můj booker. Adam se stal mým booking manažerem pro Severní Ameriku. Veškerá spolupráce se jen posouvá o půl roku. Věřím, že v budoucnu tam budu hrát pravidelně alespoň jednou do roka.

Jsi jedním z interpretů pod bookingovou agenturou Flexy, která se podle svého popisu snaží elektronickou scénu zviditelňovat. Daří se to?
Flexy se to daří na jedničku. Objevili i pro mě velké talenty. Vždy jsem se bránil hraní pod agenturou, protože když se řekne bookingová agentura v Česku, vždy to bohužel trochu smrdí. Každý hraje sám za sebe. Bookingové agentury tu nemají tradici jako v zahraničí – i když v začátcích klubové scény jich tu přeci jen pár bylo. Tady si každý představí manažera, který je na prachy a tlačí tě na všemožné akce jen, aby sám vydělal. Ale kluci ve Flexy to dělají s radostí a mají čich na lidi s potenciálem. Když mi nabídli spolupráci, dal jsem na svou intuici. Honza Kistanov mi zařídil několik povedených akcí a festivalů, Ameriku nevyjímaje, což je skvělé zvlášť proto, že se sám jen velmi nerad někam tlačím.

Sleduješ lidi, když hraješ?
Určitě! Zpětná vazba je pro mě největší impulz, na ní stojí a padá můj DJský svět. Když vidím, že se lidé nudí, snažím se okamžitě něco změnit. Pokud hraju pro prázdný parket nebo barmany, pocit z toho nikdy není takový, jako z hraní pro sto lidí, kteří mi opětují pohledy, baví se a tancují. Ačkoliv jsem většinou za pultem vážný, jak se soustředím, dost to ve mně vře.

Stává se ti ještě, že za tebou někdo přijde s tím, ať zahraješ něco na přání?
Stává. A bohužel i v klubech, kde bych to nečekal. Ale to není vina klubu, spíš chyba lidí, kteří přijdou náhodou, uvidí DJe a čekají, že můžou o výběru skladeb rozhodnout. Nechápou, že DJ udává tempo. Většinou jim slušně řeknu, že diskotéka je o dva bloky dál a tam si můžou nechat hrát na přání, jak se jim zlíbí. Co když stojíš na druhé straně pultu ty – jsi tanečník, nebo klidný posluchač? Já se nejlíp cítím za pultem. Teď už moc netancuju, mé taneční kreace jsou prý velmi vtipné, jak říká moje přítelkyně. Nejlíp si hudbu vychutnám na gauči nebo v křesle.

Máš nějaký rituál, než jdeš hrát?
O rituálech se mluvit nedá. Jen jeden má moje tělo, půl hodiny před každým hraním musím na záchod. Jsem vždy nervózní, někdy pomůže panák vodky nebo si s někým dobře popovídat. Taky se snažím na místo dorazit alespoň o hodinu dřív a nasát atmosféru.

Hraješ přes třináct let, neměla by nervozita člověka po tolika zkušenostech opouštět?
Já bývám pořád hrozně nervózní, i když vím, že už bych nemusel. Většinou to ze mě opadne po druhém namixovaném tracku. Také záleží na reakcích. Někdy cítíš, že jsou v tom lidé s tebou, jindy je mezi vámi zeď. A ta se probourává velmi těžko, přidusí každou skladbu, ať je za jiných okolností jakkoliv silná.

Vzpomeneš si na party, která pro tebe byla tak specifická, že si ji pamatuješ jasněji než ostatní?
Jeden z největších zážitků byl asi Muah! festival předloni na podzim na brněnském letišti v Medlánkách. Hrál jsem na Muahu poprvé. Vystoupil jsem jako první a během čtvrt hodiny nastoupila strhující atmosféra, v deset už to vřelo, ne jako v Praze, kde se zpravidla čeká do dvanácti. V kombinaci s nezvyklým prostředím a lidmi, co přišli, do sebe všechno tak pěkně sedlo, že mi tato noc silně utkvěla v paměti.

Máš konkrétní track, který považuješ za jakýsi svůj podpis?
Jeden track ne. Ale mívám taková období, vždy mám čtyři nebo pět tracků, které s sebou všude vozím. Oblíbím si je na dva, tři měsíce i proto, že vím, jak na lidi zabírají. A ne že bych na nich každý set stavěl, ale zpravidla je použiju. Podpis... za ten považuji spíš celý svůj set. Nezáleží ani tak na jednotlivých skladbách jako na tom, jak je postavíš za sebe, jak vše vygraduješ.

Co je tvých pět oblíbených skladeb teď?
Tak jen takhle z hlavy... Remix DJ Kozeho skladby Made to Stray od Mount Kimbie, Kinkův remix Porchlight and Rocking Chairs od Jimpster. Strandbar od Todda Terjeho, Houston We Have a Problem od Genius of Time, Talabotovo EP Families… je toho ale mnohem víc.

Kolik máš desek?
Poté, co jsem před lety měnil styl, jich dost bylo posláno dál. Pokud bych měl říct, kolik desek jsem si za svůj život koupil, bylo by to kolem tří tisíc. Doma teď mám zhruba osm set EPs a několik desítek alb.

Pamatuješ si první, do které jsi investoval?
Pamatuju, ale vyzní to trapně. Tu desku jsem si totiž objednával v roce 2000 přes web a byl jsem tak zapálený, že jsem si ji ani neposlechl v ukázkách. Vlastně jsem ani nemohl, byl jsem v internetové kavárně, mp3 ukázka se načítala čtvrt hodiny a ani neměli bedýnky. Zkrátka jsem chtěl vinyl, co hrají DJové. Naštěstí to bylo The Child od Alexe Gophera, takový příjemný trip-hop. Když přišla, byl jsem z toho celej odvařenej. Pořád jsem ji sjížděl dokola, až jsem ji úplně doškrábal, tehdy ještě na obyčejném starém gramofonu od rodičů.

Na který úlovek jsi nejpyšnější?
Jsem pyšný na několik kousků v mé sbírce. Raritní věci, co dnes už neseženeš. Před několika lety jsem v jednom holešovickém bazaru našel colourvinyl, kde je z každé strany nahraný rozhovor s New Order. Nebo třeba staré electro věci, raritní techno, limitované edice.

Pustil sis všechny desky, cos koupil?
Kupuji si jen tracky, co chci pustit. Každou svou desku jsem zahrál minimálně dvakrát. Některé jsem odložil, když mě nechytly. Ale většina se točila na talíři pořád a je to na nich znát.

Skončí tak nějaká, že ji pustíš tolikrát, až se nedá hrát?
Nejsem hiphopový DJ, trvanlivost desek u hudebníků, kteří scratchují a hrají hip hop, je mnohem nižší než u těch, co hrají elektro nebo house. Všechny mé desky jsou pořád hratelné. Na některých je slyšet víc praskání, prachu, škrábanců. Což má své kouzlo.

Na jaké hudbě jsi vyrostl?
Mám dva starší bráchy, díky nim jsem vyrůstal na The Cure, Pink Floyd, Depeche Mode, Kraftwerk nebo Pixies. Pak začali Prodigy, německý rave, který už jsem objevil sám nebo přes kamarády.

Doma se zřejmě cítíš v pražské elektronické hudební scéně, ale pohybuješ se i v té brněnské. Dají se srovnávat?
Kluby v Brně, do kterých jezdím, mají výhodu, že je navštěvuje převážně publikum hudebně vychované od kluků z Muah. V Praze se zase dá jít na víc akcí různých žánrů. Brno je v tomhle omezenější. Na druhé straně je škoda, že jsou v Praze jednotlivé komunity dost separované. Každý si kolem sebe drží své kamarády a nikdo není moc otevřený vzájemné podpoře. V tom je Brno lepší, že chodí všichni na všechno.

Krom DJingu pracuješ v obchodě s oblečením Basmatee. Jak jde skloubit ranní vstávání s nočním hraním?
Máme otevírací dobu od jedenácti dopoledne a navíc se mezi sebou vždy domluvíme na případný záskok. Tohle je pro mě velké štěstí, s běžnou pracovní dobou od sedmi ráno do pěti večer každý den by hraní asi skloubit nešlo.

Jak ses dostal k Basmatee?
Pár DJů kolem mě kdysi sponzorovaly různé obchody. Dávaly jim trika nebo další oblečení. Tak jsem z hecu napsal do Basmatee. Majitelovi se nápad líbil a domluvili jsme se na malém měsíčním barteru. Po krátké době sháněl člověka na výpomoc, tak jsem to vzal. Postupně jsem dělal čím dál víc věcí a po dvou letech jsme otevřeli nový koncept The Room by Basmatee, kde už jsem byl pevnou součástí. Ten obchod je v Česku ojedinělý. Jsem rád za samotnou práci v tomhle prostoru stejně jako za to, že mi umožňuje po večerech hrát.

Je naivní v českých podmínkách doufat, že se budeš živit samotným DJingem?
Poměrně ano. Záleží, co od toho kdo čeká. Já jsem si nikdy nedával velké cíle. Jestli něco velkého přijde, budu rád. Ale momentální stav mi vyhovuje, v obchodě si odpočinu od hraní a můžu se soustředit na něco jiného. Při hraní potom dokážu vypnout a vnímat zas jen to. Práce s kvalitním oblečením mě baví. Nepotřebuji už mít sen, že se budu živit jen DJingem.

Tobě se dokonce podařilo obě tyhle práce skloubit seriálem podcastů pro The Room by Basmatee, z nichž první jsi nahrál ty sám. Jak tento projekt vznikl?
Přemýšlel jsem, jak obchodu dát přesah. Spojení s hudbou se nám zdálo jako dobrý nápad. Podcasty jsou přirozené, oslovení lidé nám je rádi namíchají a my pak můžeme pouštět naši originální hudbu.

Jak často oslovujete lidi, o jejichž podcast máte zájem?
Něco by mělo vyjít každé dva až tři měsíce. Častěji vydávat nechceme, aby to neztrácelo hodnotu. Kromě mého už vyšel podcast od Jiřího Havelky z Please The Trees a Kuby Sedláčka z Musictown Records. Další v plánu je třeba Bonus, chceme to mít pestré.

Cos dělal před nástupem do Basmatee?
Seděl v redakci XMAGu a hlavně prodával desky. Čtyři roky jsem dělal u kamaráda v djshop.cz. Pod rukama mi prošlo tolik desek, že bych je nespočítal. Značně jsem si tam rozšířil hudební obzory, skvělá doba.

Jak dlouho ti trvá dát dohromady vlastní track?
To je různé. S kamarády, co také skládají, jsme se shodli, že za čím kratší dobu track uděláš, tím je lepší. Když k nápadu sedneš a dotáhneš ho do konce, můžeš mít track hotový za dva dny. Když na něm děláš dlouho, můžeš se v tom začít patlat a ztratit tak náboj, který jsi do toho dával na začátku. Ale jsou i tracky, které svůj čas potřebují a musí se nechat uležet.

Máš někoho, s kým konzultuješ, než track zveřejníš?
Svoji přítelkyni. Ta je prvním testovacím subjektem. A nejlepším, je totiž dost upřímná, takže vždy dodá správnou kritiku, a i když někdy bývá negativní, posune mě dál. Většinou má totiž pravdu, já uznám svoji chybu a na základě toho všeho vznikne něco lepšího.

Nezdají se ti po dlouhé noci za DJ pultem někdy sny o tom, jak mixuješ?
Když o tom tak přemýšlím, o djingu jsem neměl sen snad nikdy. Já ten sen totiž žiju. (smích)