Dovolená? Brutal!! (Assault 2022)

Třetím dílem končíme reportáže z festivalu Brutal Assault 2022, úterní a středeční shrnutí najdete tady, čtvrteční a páteční pak tu, závěrečnou parádu níže. Hlad, bochté a lidský přístup. A metal, samosebou.

SOBOTA

Jiří: Tak a máme tady poslední koncertní den. Lineup je žánrově rozkročenější než v předchozích dnechm, je to znát zejména na programu hlavní stage a taky pod ní. Tolik dětí jsem v publiku ještě neviděl. Přesto začínám na Obscure ortodoxním death metalem kapely Undergang. Kytara jak motor autobusu posazený ještě o oktávu níž a growl ze hry Doom. Není Mekkou současného deathu Dánsko?

Waghiss: A nejen metalu. Zase si to potvrdím v autě, až bude Bota nadšeně pouštět LLNN, přestože nikdy neslyšel The Psyke Project. Mrzí mě promeškaný set Urne, ale po vzoru rodinky brutalistů, co to takhle jedou každý ročník, si na závěrečný den ordinuju odpočinkové tempo. Takže fofrdepeše: Gorod cajk, Soen nádhera, Haemorrhage sice od krve, ale málo srandagrind, jaký v minulosti předváděli třeba Jig-Ai. Příští rok si dáme i Obscene Extreme, slib Čurbymu se dodržuje.

Je čas na pověstné třikrát a dost. Posledně tu Unearth schytali primetime, dokonce jsem si z pečlivě vyselektovaného důlku odtrpěl snad půlku setu Arch Enemy, jen abych se během třetí skladby nasraný a v slzách jal hledat zvukaře, co nejspíš odešel na pivo, abych mu vynadal. Tentokrát je světlo a moc si přeju, aby to konečně klaplo. Trevor má už dva dny zlomenou nohu, ale slibuje, že po koncertě okamžitě dokulhá do nemocnice. Předtím musí stihnout naplnit renomé králů breakdownu. Dlouho to nevydržím a šplhám někomu na ramena. Marně. Tak si aspoň v pitu nechám namlátit. Riffy, tlak, guitarmonies, sólíčka, náser. Dočkal jsem se!

Jiří: Přesouvám se na hlavní scénu, kde už se od kytary Ichira Agaty práší experimentální noise rock tokijského dua Melt-Banana. Na to, že jsou na pódiu dva, dokážou rozpoutat neuvěřitelný chaos. Semele se to rychle, jako když uklouzneš… fakt dobře zvolený název. Po včerejších Slagmaur už jsem si myslel, že se ke zvířatům vracet nebudu, ale když myší hlásek uprostřed setu vystřídá několik mikrosongů jako punkových variací na “Krávy, krávy, jak si spolu povídáte?”, je vymalováno.

Waghiss: Nechápeš, co dělali na hlavní stagi, když přijeli Gaahls Wyrd? Předváděli vrchol festivalu! Vlastními slovy už vlastně popík, první a poslední jsou totální hitovky a mezitím se nemůžu přestat usmívat. Celou stopáž. A když vidím Botu, jak se nadšeně nechá konečně vcucnout kapelou, co miluju už od dětství (!), rozpláču se dojetím. Pak je to opačně, nechám se zlákat na Leprous a pro změnu vlhnu. Za krkem. Tak jako mě včera ukecali na Suffocation, kteří naložili předpisový námrd.

fotogalerie z festivalu najdete tady

Jiří: Věštby nelhaly. Poprvé za celý festival prší, což, jak se zdá, většině nebrání trsnout si na industriální electro kanadských Front Line Assembly, ani se vyřádit u třísetového playlistu Mayhem, s nimiž poslední rok obráží svá turné. Attilův hlas se jasně opírá do pevnostních zdí (hold zvukařům, dubnová Fléda zapomenuta) a stále intenzivnější déšť posiluje v publiku mučednický étos. Takhle má vypadat oslava utrpení!

Waghiss: Viděno po několikáté, tentokrát mě semleli a rád jsem to s tebou sdílel. Attila Csihár je netvor! To co letos předváděl je mimo kategorie metalových zpěváků. Tancuju v bahně taky s Die Krupps, u rozlučkového bochté prokecáme skoro celý set Sólstafir, jehož muzikálový začátek stejně většinu odradil, a byť se posledně líbilo a poslední deskou zhutněli, nelituju jediného slova. Hlášku dne jsi zandal právě ty, když nastupovali Oranssi Pazuzu: „Ta tráva mi k tomu sedí, takový novodobý kadidlo.“ Zdržuju se slov, schválně spočítejte, kolikrát se tohle jméno objeví v anketě TOP5. Ještě stihnu ochutnat kousek old skool legend Malevolent Creation, a i kdyby jim to v plné sestavě hrálo líp, Buffalo je sakra zákon! Jeden z minulých ročníků jsme s Danem Sywalou vykoupili dva stánky kofeinu, protože celý festival zakončovali Wiegedood, letos se vsadilo na párty.

Jiří: Sázím svoje týden staré glády - hodně se od mého příjezdu změnily - na to, že Nekrogolbikon nebyl zvolený na zakončení festivalu náhodou. Tenhle pohádkově melodický death prokládaný zbíječkovskými power fázemi emočně rozloží kdejakého metaláka. Zvlášť když končí jeho svátek.

Potkávám se s párem z Mnichova a reflektujeme, čeho jsme to během těch posledních dnů byli součástí. Inna a Sebastian nejsou na Brutalu poprvé a za poslední měsíc spolu kromě něj navštívili i německý Wacken a Metal Days ve Slovinsku. Oba se vyžívají spíš v alternativnějších vodách a shodují se, že Brutal má pro ně jednoznačně nejzajímavější lineup. Kromě toho vyzdvihují jeho přátelskou atmosféru.

“Všiml sis, jak se skupinky v kempech postupně slejvaj ve větší?” ptá se mě Sebastian.
“Lidi jsou tu v pohodě. Rádi s tebou pokecaj. V porovnání s Wacken nebo Metal Days je to tady uvolněný a všechno se točí hlavně kolem muziky, žádnej bullshit,” říká Inna.

Waghiss: Za pár dnů budu tohle vyprávět knihovníkovi u cigára a hezky mi to potvrzuješ: brutálek je nejmilejší festival, až mě mrzí, že tam mé okolí nejezdí místo té zpropadené dovči, protože jim vadí žánr. Počet vyprodaných lístků je příjemný kus pod kapacitou arálu, brutalisti se chovají slušně a muzice nic a nikdo nepřekáží, nerozptyluje. Zároveň je soupiska každoročně tak pestrá, že si nepotřebuju jít odpočinout do ticha a stínu. Tropy nebyly. A byť se to známá postavička zbytečného kindercore zinu pro děcka jménem Gumi snažila obrátit ve fórek "kozy v pitu", nebyl důvod potkávat kluky bez triček. Říkají mi, ať všude nehledám genderovou vyváženost, ale když se u jednoho piva naseru na téma dickpics, stojím si za svým! Kdo umí instagram, dejte follow Báře Votavové. Umí to vysvětlit stokrát líp než já a v setině písmenek.

Jiří: Velká škoda, že se trochu toho lidského přemejšlení vyhlo sekuřiťákům. Čest výjimkám. Navíc nejeli podle stejnech not, takže člověk nikdy přesně nevěděl, co se od něj očekává, načež musel poslouchat kecy typu: “Ty seš tady první den nebo co?”

Waghiss: To mě taky potkalo a sice nesjednocené instrukce ohledně vratných kelímků. Od stánkařů slyším pár nepříjemných stížností, ale v jednom z nich zažiju buranský výstup, taky prosakuje info, že organizačně to není růžové ani v backstagi. Nic naplat, umíme odpouštět a taky se poučit, že?

Jiří: Jsem rád, že po hudební stránce dokázal festival maximálně uspokojit. A to jak mě, tak ostřílené Mnichovany, kteří potvrzují můj dojem, že jsem se zúčastnil něčeho unikátního.