Dovolená? To je náš vynález! (Brutal Assault 2022)

Pokračujeme v reportážních skicách z festivalu Brutal Assault 2022, úterní a středeční shrnutí najdete tady, další dva dny pak níže. Hlad, bochté a metal.

ČTVRTEK

Jiří: Horký vzduch tetelící se nad vroucím publikem, poletující smítka popela a lokální nikotinová oblaka mísící se s prachem udupané země. Do zad mi pere agresivní slunce a zepředu mě drtí sonický masakr dánských Baest. Hotový kleště. I kdybych nervově odpojil nohy, udrží mě to vestoje. Po rozpačité zkušenosti s Cannibal Corpse mám konečně jasno. Death metal je kámoš.

V oáze chladu uvnitř pevnosti se zrovna se svými fanoušky potkávají grindcoroví Excrementory Grindfuckers. Jejich Meet & Greet je pojaté originálně. Po letitých cihlách Josefova poskakují barevná světýlka, jimž diktuje tempo osmdesátkové disko. Je libo Billie Jean nebo taneční verze hitů Ozzyho Osbourna? Zapisuju myšlenku a mým brýlím odtikávají poslední minuty. O chvíli později totiž mizí na dně divokého circle pitu burácivých Aborted...

Waghiss: Nechci být za ocase a zamáčknu slzu za tvůj zrak, ale přesně tyhle legrácky bych zfleku zakázal, obzvlášť když mi jejich nevkusný playlist chčije do uší i v zákulisí při podpisovce. Když se metly berou moc vážně, bývá to k smíchu. Potud k humoru. Mám radost, že festival neustále zve měkčí a měkčí věci. Nikdy by mě nenapadlo, že The Devil’s Trade, co hrál v Rekomandu za hrnek kafe, otevře třetí festivalový den postmetalovým setem plným bolesti a smutku. Z principu sabotuju kokotiny typu Jinjer, ale nedá mi to, tlačím se davem tak pomalu, že schytám první dvě skladby Butcher Babies. Nadbytečná cukrovinka pro metly. Fuj. Na téma ženy v extrémních žánrech dojde ještě několikrát, hořké zklamání, že nepřijede Uada, vystřídá rozněžnění s Shaam Larein, trio víl má před sebou velkou budoucnost, věští Dan Sywala.

Jiří: Za necelé tři hodiny jsem zpátky v provozu. Jen tak tak stíhám úzkostlivě plánované 1914, ukrajinskou partu vyžívající se ve válečném sludge/black metalu. Úplně dopředu už se netlačím, což je trochu škoda, protože už nevidím tak ostře. I tak si ale všímám vychytaných kostýmů odkazujících na první světovou válku. Frontman kapely se několikrát chopí své příležitosti a atmosférickou show doprovodí proslovy na podporu své země. Слава Україні!

Waghiss: Všem debilům, co pořvávali „No politics in metal!“ bych rád připomněl, co se na našem území dělo ani ne dekádu zpátky. Hádám, že nikdo z nás si neumí představit, jak se cítí kterýkoliv Ukrajinec, kterýkoliv Rus a jak to v jejich vlastech vypadá. Než vytrhávat slogany z kontextů, držel bych radši piču! V podání Jinjer tohle téma vyvolávalo aplaus? Bych blil…

Zlepšíme náladu Cattle Decapitation, neskutečná radost, kam se tahle kapela vyhrála. Jestli ne nejlepší death metal, tak rozhodně nejlepší hlas žánru v podání Travise Ryana. Jedna jistota zůstává: každý den je thrash a všechno to maká jako svině! Je ale třeba sem tam přestat respektovat nastavená pravidla a očíhnout, co se rodí v okrajovějších žánrech. Na rovinu: z výkonu Pupil Slicer jsme si na prdel nesedli, ale chybělo málo. Každá další kapela, co přiznaně miluje matiku, a přitom se nechá strhnout, si vynucuje zpozornění. Na singlu jim hostuje Cara Drolshagen, stačí jako štempl? Kde se Butcher Babies na metly prsily v obtáhlých topících, tam baculatější Katie (they/them) štípe kytaru a plive hlava nehlava, navíc v barvách probíhajícího pride weeku. Celá kapela je ňuňu a rád bych si je vzal domů. Slíbené proroctví: dávám jim dva roky do exploze. Potvrdím si, že Asphyx to pořád hraje, ale zbývají vteřiny do odchodu na vyhlížené Conjurer a schyluje se k průseru. Snažím se pohnout kolenem. Ani se nehne. Druhé. Nic. Pomoc!

Jiří: Jen nech kolínka odpočinout. Conjurer navazují hned na 1914, takže zůstávám na Obscure scéně a vystavuju se detonaci emocionální trhaviny zabalené do proměnlivého obalu progresivního sludge/doomu. Jedno oko nezůstalo suché. Vyrážím se srovnat do Keep Ambient Lodge, kde zrovna industriálně power elektronický Jugendwerkhof pouští do žil remake instrumentálu Du Hast. Ohromující je i klidnější ale neméně strhující set slovenské hudebnice Iamnot. Čistá temnota. Do tohodle doupěte musím zítra zas.

Waghiss: No ještěže jsi dorazil! Zrovna zítra mi tohle ignorování KAL stage nejmenovaný promotér (a ex-metla) vyčte, a po právu. Snažím se lítat celou pevností, co to dá, dneska mě svalový kolaps zase přepere. To nejpoctivější, co může metal aktuálně nabídnout, jsou Blood Incantation. Vzpomínku na pubertální lásku k deskám Cradle of Filth poplival frontman Dani homofobním fórečkem pár ročníků dozadu, vyměním je radši za Fleshgod Apocalypse, protože neuhnuli ani o píď a drží se čertova kopyta i diabolické orchestrace. Nedá se nic dělat, vítězí hvězda festivalu, nejvýnosnější investice a krásně kýčovitá scéna Mercyful Fate! První tři skladby čekám, co si kapela vybere, jestli melancholické houpání v bocích, nebo jadrné Velké Jablko, pak ale zazní River Runs Red a trans žena Mina Caputo dostává salvy podpory. Poslední čtvrteční příspěvek k tématu ženy a metal končí kladně, takže co teď?

Jiří: Teď si jdu nechat umlátit palici od švédských blackmetalistů Valkyrja. Dobrou noc.

PÁTEK

Jiří: Po ránu mám konečně chvíli čas sladit pojmy s dojmy.
„Tys ještě neochutnal BOCHTÉ?“ nechápe Waghiss.
„Ochutnal? Já myslel, že jde o nějakou zahajovací wall of death,“ divím se pro změnu já se vzpomínkou na Waghissovu poznámku k mému pozdějšímu příjezdu: „Z iniciačního BOCHTÉ se nelze uvolnit, bez BOCHTÉ není Brutal!“
Vyrážíme do kavárenského stánku, kde se nebohé obsluze marně snažím vysvětlit, že bych chtěl to jejich BOCHTÉ. Po chvíli trápení můj mentor s grácií zasahuje a ukazuje prstem: „Tohle přece.“
„A ještě zelený čaj, prosím,“ doplňuju jeho objednávku.
„Jé, vy mluvíte česky,“ užasne slečna za pultem.

Waghiss: Za tenhle iniciační rituál jsem vždycky nejradši, navíc když si Calum, basák Frontierer a dvojče komedianta Maťa Makovického, googlí, kde se K4vk4 nachází, až tu bude příště. Nebo za nadšenou objímačku se Sebastianem z God Mother, navzdory jeho introvertní panice s plnou pusou bochtééé. Ještě se k nim dostaneme, nejprve je zapotřebí se ptát, proč nejsou Aviana už leta náhrada za debilitu Emmure? Nesmírnou radostí mě naplňuje pohled na Stake – vypadají jako kvartet sedláků, anti-metly, anti-pózy, obyčejnost v civilní prezentaci, místo cukrovinek nápaditá muzika zahalená do grungeové nálady? Držím palce! Jakmile si zapřeháním, že jsem viděl všechno, nastupují Abbie Falls do dubstepového remixu Before I Forget a asi si zapnou metronom do uší každý jindy, ale sebevědomí jim nechybí. „Jdou si pro to. Sice trochu arogantně, ale to k žánru asi patří?” zhodnotí Ondra Helar striktně, načež prokračuje ve školení školitele. Ze všech thrashů to za celý fesťák nejlíp sype Faüst, ani Artillery, jako jediný thrash s parádním ječákem, je netrumfli. Tak tohle všechno stihla zprostředkovat snídaně, víceméně.

fotogalerie z festivalu najdete tady

Jiří: Cestou zpátky si ještě nechám vysvětlit, že Sea Shepherd, jemuž je věnována jedna ze dvou hlavních stagí, není metaláckej rum, ale mezinárodní nezisková organizace zasazující se o ochranu divokého života v mořích a oceánech, a už se nemůžu dočkat, až zaburácí švédský djent Humanity’s Last Breath. Jako jejich skalní fanoušek očekávám velkolepou show v duchu jejich posledního alba Välde. Chyba lávky. Koncert začíná přímočaře, z ostra do prosta bez úvodního entrée. Fajn. Kombinace masivní muziky a skromné prezentace může fungovat. Po chvíli však dochází ke kiksu. Kapela přestává hrát a hráči se sbíhají ke kytarovému aparátu zakladatele Bustera Odenholma. Technika pak zazlobí ještě dvakrát. Odenholm navíc chodí po každém songu zapínat novou zvukovou stopu s naprosto esenciální elektronikou. Atmosféra fuč, působí to nepřipraveně, jako bych byl na předgenerální zkoušce. Přemýšlím, jestli je větší průser nedorazit jako Uada, nebo prezentovat takový skvost tímto způsobem. Co myslíš?

Waghiss: Vítek Schmarc mi odpusť, ale jestli nedorazila Uada, tak v jejich slotu vidělo víc lidí Shaam Larein. Jedině dobře. A až se mě budou ptát, jak si stojí metal v současnosti, zfleku vypálím právě Humanity’s Last Breath, protože jestli něco předvedli, tak nápaditou, svěží a suverénní variaci na odjakživa vyčpělé žánry. A jestli myslíš ty prodlevy kvůli nehrajícím podkladům? Já jsem je varoval. Všechny! Na puštěný track dojeli i Lorna Shore, jen tvrději, po stránce výsledného zvuku. Nepoučitelní… Pamatuje si ještě někdo na Islanďany Une Misère?

Jiří: Asi začínám mít krizi. Jestli ještě někdo řekne „smrt“, končím. Ondra Helar mi ordinuje hardcore. Příští dvě hodiny tedy trávím na léčebném pobytu pod Obscure stagí. Nejdřív mě mají v péči matematici z Frontierer. Neuvěřitelná živost a energie. Žonglování s kytarami, šplh po pódiové konstrukci a hlavně neotřelé hudební postupy typické pro matematické žánry. Velmi osvěžující záležitost, ukládám do knihovny. Ihned potom přichází God Mother, kteří pracují s nemenší energií.

Waghiss: Bohužel vidět Frontierer za světla ubírá intenzitě zážitku. Dělá mi radost, že ses’ nechal zlákat, jenže God Mother potřebuješ zažít zblízka! Ačkoliv tady je úplně jedno, kde stojíš. Nejdelší mikrofonní kabel festivalu? Je divný, že metalový festival rozštípe na třísky klubová kapela? Tady jsou všechny slova navíc. Frontman Seb je introvert a koncerty God Mother jeho terapie. A nikdo neuteče. Za nejroztomilejší pohled považuju návštěvu Frontierer, kteří přišli na prázdnou podpisovku zamávat na rozloučenou právě God Mother, s nimiž jedou šňůru. V mezičase ještě potvrzení, že Comeback Kid furt vládnou Kanadě, groteskně gigantický circlepit okolo zvukařské budky na Sick of It All a taky první wall-of-death festivalu. „Víte co máte dělat? Jasně, tohle už je vyčpelý. Pop-punkový kapely tohle dělaj. Ale je to kurva náš vynález!“ Sikofky šlapou, namísto všech vyčpělých NYHC dědkovin.

Jiří: Nahozen zpět trávím zbytek dne ve svém přirozeném blackmetalovém prostředí. To by jinak nešlo spát. Takže brutální náklad silně atmosférického Panzerfaustu zpola utopeného za hustou kouřovou clonou, za níž se jako přízrak tyčí hřmící obr. Chytám Brockovo trsátko a mažu ke stagi Bastion na Slagmaur. Old school black s perverzně pohádkovými převleky. Vystupují ptačí mág, prasátko, kozel a řezník. Cinknutí Brémští muzikanti a impozantní podívaná.

Waghiss: Závěrem ještě přebíhačky: norská panda jménem Abbath disponuje nejlepším blackovým hlasem, Battles in the North (1994) je zákon. Překvápko pak Ottone Pesante, miluju tyhle afro-grindy a odstřelí mě mlácení řepou s pozounem na rtech. Z Buffala přisviští čerstvá krev Spaced a chce z brutalistů nadělat jatka, Lexi to poprvé řekla na plnou hubu, jenže je tma, čtvrtý den a dav se chytne až na circle pit. No a Venom? Hrozná prdel, ale ne na jejich účet. Autentický zvuk osmdesátkové čtrnácté kopie bootleg kazety a v čele (sic) Kronos? Bez nich bys sem ani nemohl přijet! Zítra si ordinuju odpočinek mezi jistotami, dáváním třetích šancí i dlouho očekávanými úlety. Slibuju.