Ondřej Šturma | Články / Rozhovory | 08.07.2013
Tomahawk. Kdybychom to vzali metodou cimrmanovské ankety jako ve hře Blaník v kombinaci s žákovskou Cestou do hlubin študákovy duše, dobrali bychom se asi následujících výsledků: Tomhawk je slovo indiánského původu označující víceúčelovou sekyrku severoamerického typu používanou jako běžné nářadí v domácnosti, řemesle či v zemědělství a zároveň jako nebezpečná ruční a metná zbraň v boji, odpověděla by valná většina lidí. Pár šplhounů by ještě doplnilo, že by taky mohlo jít o americkou dlouhonosnou protizemní střelu s dlouhým doletem. A jen pár lidí ve střehu by poznalo, že jsme na stránkách časopisu hudebního, čili že zcela jistě bude řeč o kapele, která právě v těchto dnech přijíždí do České republiky vystoupit poprvé (21. 7. – festival Colours of Ostrava), tedy o kapele, jíž vévodí Mike Patton, muž mnoha (hudebních) tváří a majitel (možná až příliš) dokonalého hlasu a pěveckého projevu, jenž se však proslavil zejména frontmanstvím v pop-rockové ikoně let devadesátých, tedy ve Faith No More...
Ovšem zhruba jen JEDNO procento by na této půdě odpovědělo ZCELA správně, že Tomahawk je kapela, kterou si po rozpadu svých The Jesus Lizard cca před čtrnácti lety vymyslel mág kytarové psychedelie Duane Denison a do níž krom Pattona (zpěv) pozval na bicí ještě Johna Staniera (Helmet, resp. Battles) a na basu Kevina Rutmanise (Cows, resp. Melvins), jehož později vystřídal basista z Pattonových projektů Mr. Bungle či Fantômas Trevor Dunn... No a kdo je tu tedy šéf? Slovo má Duane Denison.
Ahoj Duane, tady Ondřej, Praha. Prosím tě, nejdřív mi pověz, jaký tam máš v Tennessee na venkově počasí. Tady je totiž na to, že je červen, šílená kosa a už několik dní lije jako z konve a máme tu povodně.
To je mi líto. Snad to nebudete mít tak hrozný jako před kolika... jedenácti lety? Pamatuju si to z televize – voda až po sochy na tom starým mostě v Praze. Tady je tak šesta-osma-šedesát stupňů (asi 19 – 20 °C – pozn. autora), úplně jasno a sluníčko, jak sedím před domem na zápraží, mě krásně hřeje.
Fajn. Přejděmež k Tomahawku. Poslechni, kdybych nevěděl, oč jde a že za tou kapelou stojíš ty, asi bych se jí podle promo materiálů bez poslechu vyhnul. Cituji: „Alternativní metal v kombinaci s experimentálním, alternativním a progresivním rockem a hudbou původních indiánů...“ Podle toho „dort pejska a kočičky“, což je termín z populární české pohádky od Karla Čapka a vysvětlím ti ho někdy později, promiň. Jak ty bys sám popsal Tomahawk, kdybys musel?
Aj, to jsou naše promo materiály? Haha... Ale když se to tak veme a ty škatulkový pojmy přijmeš, tak si pod nimi určitý žánr vždycky předtavit lze. No a Tomahawk využívá a kombinuje více či méně elementy ze všech škatulek a klidně bych ten dort ještě domíchal punkem a dalšíma. Jeden ten element může pomoct kostře skladby, druhej zas její lehkosti a atmosféře. To zní ale tak školometsky, že jo? Tak řekněme, že je to trošku složitější hudba, kterou tvořej čtyři dospělý chlápci, resp. kteří si myslej, že už jsou dospělý.
Pro mě jako fanouška The Jesus Lizard je potěšující, že v Tomahawku víc než elementy Faith No More slyším dominovat elementy typické právě pro Jesus Lizard...
Tuhle myšlenku slyším hodně. Na jednu stranu je potěšitelné, že si někdo – třeba ty – myslí, že mám postřehnutelný rukopis. To je i fajn slyšet. Na druhou stranu – a to ti zas řekne kterejkoliv muzikant autor na světě –, že čím jsi starší, tím těžší je se neopakovat a nevykrádat sám sebe...
...jak tedy Rolling Stones mohli přežít na vrcholu tak dlouho?
(smích) No tam maj dva stejný chlápky autory, který si pak najmou aktuálně nejúspěšnějšího producenta a je to. To jsou ale Rokliny Stones, he he... Co ale naděláme my. Fandové JL většinou nikdy nebrali na FNM a obráceně – fandové FNM asi desky JL nekupovali vůbec, soudě podle čísel prodejů, ha ha... No a právě tahle situace nám v Tomahawku dává zajímavý mantinely. Já jsem ten, kdo prosazuje minimalistickou linii – holit vše na kost. A Mike je maximalista, stavitel. Potkávat se někde na půl cesty s ním mě baví, tenhle proces tvorby je nesmírně zajímavý a zaručuje to tvůrčí neopakování se. A možná to může spojit i oba tábory fandů – malý a velký – dohromady, kdo ví... (smích)
Ale nakolik se vám to daří? Hlavně velké festivaly vás propagují prostřednictvím Mikova jména, aby nalákaly masy. A ty masy, nesprávně nebo nedostatečně poučeny, půjdou teď na kapelu Mika Pattona v domnění, že uslyší hity od Faith No More...
Chápu a vím o tom. Tohle každopádně trápí víc Mika než mě. Ale nemá proč. My jako Tomahawk festivalové publikum utáhnout umíme. A jestli si někdo myslí, že to je jen další projekt Mika Pattona, ať si to myslí. Buď jak buď, jako takový je to posluchačsky tedy zdaleka nejpřístupnější Mikův projekt dosud. Proti Fantômasu nebo Mr. Bungle hotová arénovka zralá na prime time MTV... Teď dělám dobrou festivalovou promo, že jo? Ale vážně, s tímhle jsme kapelu samozřejmě nazakládali. Máme sice zkušenost z posledního turné, že velká část fanouškovstva FNM si Tomahawk oblíbila, a to je potěšující. Ale my jsme se prostě tenkrát dali dohromady, abychom spolu dělali hudbu, která by se nám líbila a kterou bychom spolu rádi hráli. A jestli se to bude líbit víc lidem, s tím problém přece nemůžu mít. Na druhou stranu, pokud mají lidé očekávání, že uslyší Epic či Midlife Crisis od Faith No More, to mají smůlu. Neuslyší ani Skull of a German od Jesus Lizard.
Přístupná festivalová kapela a k tomu odmítání „přání fanoušků“. To zní jako vážně braná kariéra nové kapely, třebas už třináct let aktivní, nikoliv nového bočního projektu. Faith No More a Jesus Lizard jsou i přes několikeré občasné reunions definitivně záležitostí historie?
To si piš! Původně to sice boční projekt byl, ale v posledním období jsme zjistili všichni, že nám je v Tomahawku natolik dobře, že to budeme směřovat k tomu, aby to byla naše hlavní věc a budem ji brát tak vážně jak to jen půjde. Pokud jde o Jesus Lizard, nemám žádné hořké vzpomínky. Byli jsme skvělá kapela, občas se vídáme a jednou za čas si spolu i zahrajem. Ale nemám za sebe pocit, že bychom jako Jesus Lizard uměli říct něco nového. Lidi, co chodili na naše koncerty a kupovali si naše desky už na koncerty nechodí a desky si nekupují. Je dobré si společně občas zavzpomínat, ale kde není posun ani pod pódiem, nemá to budoucnost.
Posun pod pódiem?
Ano, jsem vlastně překvapený, jak mladé má Tomahawk publikum. Na naše koncerty chodí převážně dvacátníci a čerství třicátníci. Což je dost podivné vzhledem k tomu, že nám všem v kapele je hodně přes čtyřicet a v mém případě i přes padesát. Ale já to považuju za profesionální štěstí, protože mnoho úspěšných umělců, kterým odrostlo publikum a pustili se do nové etapy své tvorby, skončilo na tom, že už pak byli vnímáni jen jako retro záležitost, co zajímá jen to staré publikum. Mohlo by to tedy znamenat, že je Tomahawk v něčem nový? Doufám a modlím se, aby to tak bylo. S Jesus Lizard už jsme noví být nemohli a stárnout se svým publikem jako jiné kapely, to se nám fakt nechtělo.
Avšak např. publikum Mudhoney, kteří de factro nikdy neoznámili konec a tedy ani nesvolávali reunion, dnes nejméně z poloviny tvoří náctiletí a dvacátníci, kteří hojně chodí na stage-diving jako kdysi třeba jejich rodiče...
Nesmíš mě brát tak za slovo! Mudhoney tím svým neučesaným živočišným blues budou vždycky znít čerstvě a pak, Mudhoney jsou skutečná legenda. Když jí ty děti nezažily v době největší slávy, je dobře, že pořád mají šanci. Mudhoney navíc pořád dělají nový materiál, pořád je ta společná práce baví a je to na tom znát... Kromě nich se mi vlastně docela líbil loňskej comeback Soundgarden s albem King Animal. Ale podívej se třeba na Pixies! Reunion po dvanácti letech mlčení, od té doby devět let nekonečná šňůra, ale za těch devět let nevydali ani jedinej singl, co tak vím. Že jim není trapně! Na druhou stranu dost zajímavou desku vydali po třicetileté pauze třeba Magazine (No Thyself, 2011). Takhle nějak bych si to dovedl představit vlastně i s Jesus Lizard, jestli se toho dožijeme. Po letech udělat současnej novej materiál, o kterým budem přesvědčeni, že je tim nejlepším, co jsme kdy udělali, jinak ne. Ale teď je tak jako tak ještě brzo a fakt bychom jenom vzpomínali.
Dobrá, vzpomínejme. Jak k tomu doopravdy došlo, že jsi dal s Mikem Pattonem dohromady Tomahawk? Jestli se nepletu, bylo to krátce po té, co vaše obě kapely krátce po sobě oznámily konec. Vy jste se předem znali osobně či nikoliv?
Vlastně neznali. Naše kapely se ani nepotkávaly. Leda na nějakém festivalu... Potkali jsme se tady v Nashvillu. Mike měl zrovna turné s Mr. Bungle, myslim, že taky úplně poslední, se kterým se zastavil i tady. A jak to tak bejvá, zjistil jsem, že máme společnýho kámoše, kterej mě na ten koncert vzal a pak dozadu do šatny. Mike zrovna rozjel svůj label Ipecac Records, s nímž od tý doby udělal strašně velkej kus potřebný práce, a rovnou mi říká, že jestli bych něco měl, že mu to mám poslat a že to případně vydá. A mně to docela lichotilo. Hlavně tedy to, že nejenže fakt věděl, kdo jsem a že dobře znal desky Jesus Lizard, ale i jiný věci, na kterých jsem se podílel. Tak jsem řekl, fajn, uvidíme.
V té době jsi hrál s Hankem Williamsem III v jeho Damn Bandu, ne?
Jo, country, to je moje! Ale taky jsem vedle do šuplíku hromadil nápady pro případ, že bych se vrátil k rocku, a najedenou mi doma pár dní po tom setkání blesklo, že s Mikem by to mohlo bejt vono a spojil se s nim. Kupodivu hned souhlasil. A ejhle, zafungovalo to. A to nejen mezi náma, ale i u lidí. Vydali jsme během tří let dvě desky a na indie partu starochů a nu tu bídu hudebního průmyslu jich neprodali zrovna málo. Kdybych byl věřící, řekl bych, že jsem požehnanej, že je tu pro Tomahawk takovýho publika, který by mělo vědět i o jinech kapelách.
Jako třeba o Qui tvýho bejvalýho frontmana z Jesus Lizard Davida Yowa. Taky vyšli na Ipecac. Vídáte se vůbec, když jste na stejný značce?
Nejen kvůli tomu a nejen s Davidem Yowem, ale se všemi. Už jen proto, že mezi sebou máme pokračující byznys. Zrovna nedávno jsme společně uzavřeli práce na knížce o Jesus Lizard, která vyjde na podzim a bude se jmenovat Book...
Ha, jaké překvapení! Další čtyřpísmenné slovo jako jesus-lizardovský titul! (Čtyřpísmenné názvy vždy byly poznávacím znamením The Jesus Lizard. Např. jejich alba nesou název postupně: Head, Goat, Liar, Down, Shot, Blue... Avšak platí to i o jejich dalších titulech jako maxisinglech, živácích, kompilacích atd. – pozn. FM)
Přesně tak, to jinak nejde. A taky se zrovna dohadujeme na pár koncertech Jesus Lizard na Novém Zélandu a v Austrálii, kde jsme s reunionem dosud nevystoupili. A vídáme se i mimo byznys Jesus Lizard. Momentálně jsem ještě na turné s Th´ Legendary Shack Shakers (osobitý hillbilly country projekt – pozn. FM) a minulý týden jsem se tak moh v Chicagu vidět s Mackem McNeilym. Příští týden se zas v New Yorku potkám s Davidem Simsem, už jsme domluvení, že zajdeme na drink. Jsme všichni stále v přátelském i obchodním kontaktu, přestože The Jesus Lizard jsou neaktivní kapelou už od roku 1999.
Byznys. Jak jde vlastně byznys dohromady s hudbou v dnešní době, kdy...
(nenechá dopovědět otázku – zřejmě jde o mistrovo oblíbené téma) ...všichni musí snižovat náklady. A začít musej především umělci sami u sebe. Netrvat na nahrávání v drahém studiu s drahým producentem, nevymýšlet si nákladné výtvarné obaly, klipy atd. Vždyť takhle bez peněz přece na začátku osmdesátých letech vznikla a žila celá scéna všech indie labelů. A přece to šlo a prosadily – kapely i labely! Dneska je samozřejmě jiný způsob odbytu, vlastně daleko složitější. Internet je však naopak účinnější a levné reklamní médium. Radím všem – zeštíhlovat! Mike a já jsme v devadesátých letech zažili neúměrné rozhazování ze strany major labelů. Tam jsme měli na jednotlivé desky rozpočty, se kterými bychom dnes s Tomahawkem natočili alb dvacet.
Jaké tedy byly produkční náklady např. letošního alba Tomahavku Oddfellows?
Velice podprůměrné. Ale my už jsme mazáci a umíme v tom chodit. Zvlášť když jsme hlavně dopravu si hradíme každý sám, přestože každý žijeme v jiném koutě Států. Potom nebydlíme po hotelích, ale na návštěvě jeden u druhého. U těchto základních věcí je třeba začít. Netrvat na svém pohodlí. No a potom vlastní produkční, tedy přímé náklady: Do studia jdeme, až když máme vše nazkoušené a předem pořádně připravené, abychom to na place jen nahrnuli a nenatahovali rozpočet. Proč se tam zbytečně poflakovat a zhulovat se do bezvědomí? Čas ve studiu jsou peníze! Čili když to shrnu u Oddfellows, celé jsme ho zkoušeli a u mě tady v Nashvillu a nahrávali pak ve studiu poblíž taky tady v Nashvillu. Zkušebna a nocleh komplet zdarma a čas strávený ve studiu necelé čtyři dny. Simple as that!
Abbé 06.11.2024
Přibližně hodinový blok se na Brutal Assault setkal s poměrně živým zájmem, přestože byl prostor vydýchaný už kolem jedné odpoledne. Rozhovor.
Mariia Smirnova 03.11.2024
V rozhovoru nám David prozradí nejen detaily příprav, ale i další akce, na které se těší – a nakonec i to, jaký je jeho nejoblíbenější drink na šestce.
Klára Řepková 23.10.2024
Z covidové karantény vzniklé uskupení se na něm střemhlavě vzdaluje od všech vnějších i osobních škatulek.
Banán 09.10.2024
Brendan Canty byl zakládajícím členem Fugazi. Nyní je jeho hlavní hudební radostí kapela The Messthetics. Rozhovor.
Štěpán Bolf (A.M.180) 07.10.2024
Před devíti lety oznámili košičtí Kolowrat pauzu, která se mohla zvenčí jevit jako úplný konec jedinečné kytarové kapely. Teď jsou zpátky. Rozhovor.
Abbé 03.10.2024
Parta ochmelků převrtá spousty vypitých piksel od piva na zbraně a brnění, aby srovnala účty s protivnými fantazáky, načež utrží jak černý rytíř v Monty Pythonovi a Svatém grálu spousty…
redakce 30.09.2024
Akce rovněž nabídne příležitosti pro networking mezi umělci a profesionály a představí veletrh s firmami z hudebního sektoru. Programový ředitel nám o tom řekl více.
Libor Galia 26.09.2024
Jeden z nových bookerů pražského Fuchs2 je DJ s více než dvacetiletou historií, který se před několika lety stal i producentem. Set v kolumbijském lochu?
Mariia Smirnova 24.09.2024
Dostal Sungazery do Česka. “Líbí se jim atmosféra Kampusu, rádi se sem vrací,” říká dramaturg hudební sekce Mikuláš Svoboda.
Libor Galia 05.09.2024
Jeden z dramaturgů klubu Fuchs2 se rozhodl přinést do pražské klubové scény svěží vítr, nové žánry a neotřelé hudební experimenty s pulzujícími rytmy Latinské Ameriky. Rozhovor.