Jakub Béreš | Články / Reporty | 14.07.2024
Je radost sledovat dráhy umělců, kteří se vrací do Prahy. Poprvé tu americká hudebnice Eartheater vystupovala v roce 2016 v Klubu FAMU, teď ji přivítal vyprodaný Fuchs2. Její křehká deska Powder z minulého roku patřila k tomu nejlepšímu, co vyšlo na alternativní scéně. Zatímco se před osmi lety na scéně ještě hledala, dnes pravidelně spolupracuje se jmény jako Sega Bodega nebo Caroline Polacheck – a její nekompromisní přístup mezi nimi vždy září.
Nechat na sebe čekat půl hodiny v horkém letním večeru si nemůže dovolit jen tak někdo. Eartheater je přesně ta umělkyně, která svými emotivními texty dokáže zasáhnout publikum na těch nejcitlivějších místech, přesto si hlídá drzou image a dokonalou performance identity – konejšivá kněžka i nevyzpytatelná mýtická siréna umí vycítit, co její obecenstvo právě potřebuje.
fotogalerii z koncertu najdete tady
I její největší bangery v sobě mají spoustu citlivosti, úvodní Scripture zastihla sál na hraně tance. Oslepující pulzující světla bránily přiblížit se k hudebnici, stejně jako ikonický pronikavý vokál. O jeho síle nás přesvědčila ve virálním videu, ve kterém zpěvem láme sklo, precizně dokáže lámat i lidská srdce, a všechny kousky zase spojit zpátky. „It’s easier with you, spoonful of sugar helps the brutal view,“ zpívá v písní Sugarcrane Switch z aktuální desky. S Eartheater se dají překonat i ty nejbrutálnější životní situace, musíme si je s ní ale prožít.
Místo toho, aby dav hecovala, ukázala svou civilnější polohu, taneční skladby nechávala rozplynout, a když vzala do ruky akustickou kytaru, navázala s publikem ještě intimnější vztah. Eartheater není ve svých písních příliš doslovná, velké emoce a životní zvraty nepopisuje, ale žije. Během každé písně působila křehce, přitom z ní vyzařovalo ohromné sebevědomí a síla. Dramatičnost střídala něžnost, poslední píseň pouze s kytarou musela zaznít v obklopení těch nejvěrnějších z publika. Jako u táboráku, akorát že v klubu.
Eartheater (us)
10. 7. 2024 Fuchs2, Praha
foto © Romana Kovacs
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.