Hudební žebříčky FMzine, model 2014 (VI.)

Výroční žebříčky za rok 2014 pokračují dalším redakčním dílem, od jazzu přes gay pop až do Interpolu aneb obscénní blackmetalista David Vo Tien, skandinávská slabina Barka Fabiánová, fairtraidový kafař a hledač Jakub Koumar a obrazový kovboj a fotograf Zdeněk Němec.

David Vo Tien (Full Moon, FMzine)

Album (kompilace)
Arms and Sleepers - Swim Team
Nikdy bych neřekl, že vydaj desku, která mě bude bavit stejně, nebo dokonce víc jak Matador. Každopádně tahle jejich "veselejší" tvář mi celkem zamotala hlavu. Řekl bych, že je to jejich nejkonzistentnější album.

Pallbearer - Foundations of Burden
Jasně, že bych nejradši řekl Time to Die od Electric Wizard, jenže Foundations of Burden bude opěvovaná i za deset, dvacet let, tím jsem si jistej (haha). Nejmíň bezpečná deska, co letos v doom metalu vyšla, všechno ostatní, jakkoli skvělé, žádné velké překvapení.

Behemoth - Satanist
Neměl bych zmínit alespoň jednu desku, co produkoval John Congleton? Behemoth se drží svého kopyta, mají svůj zvuk a mohli by udělat další Evangelion nebo The Apostasy, jen s jiným názvem. Místo toho urvali tohle kopyto. Rozdíly jen v drobnostech, ale jak se říká, ďábel vězí v detailu.

Nevešlo se: Scott Walker + Sunn O))) - Soused, 18+ - Trust, clipping. – CLPPNG, Full of Hell & Merzbow, Yob – Clearing the Path to Ascend, Eyehategod – s/t, Young and in the Way - When Life Comes to Death, nechápu, že jsem ještě neslyšel nové Those Poor Bastards.

Song
Podle mého last.fm byl letos nejhranějším songem 9 Piece od Ricka Rosse feat. Lil Wayne. Na paty jim šlape Gucci Mane s Traphouse 3 a Denver Broncos UK a jejich Broncos Fight Song.

Koncert / festival
Obscene Extreme Festival
Té téměř pohádkové pověsti, která festival provází, člověk opravdu uvěří tehdy, až to sám zažije. Earth v kostele byl taky zážitek, na který pár let nezapomenu. V klubu to byli Old Man Gloom, Circle, Trepaneringsritualen. Denver Broncos UK v Bajkazylu byli letos?

Objev
Hugo Toxxx, protože Trashrap. Znovuobjevil sem kouzlo Led Zeppelin a Rolling Stones (nedělám si srandu), Permon Balet Superstar, prstolamka, kterou jsem měl objevit dřív. Když Wes Borland (kytarista Limp Bizkit) dělá svou vlastní hudbu, tak se to dá poslouchat, vlastně jsem měl problém vypnout.

Guilty Pleasure
Žádná pleasure není guilty.

Drink
Domácí pivo Kryšot na On/Off festivalu.

****

Barka Fabiánová (Full Moon, FMzine)

Album (kompilace)
Lars Danielsson je pro mě nejlepší kontrabasista na světě. Toho chlapa prostě miluju. A proto jako album roku volím jeho Liberetto II. Kromě toho, že na něm hraje Tigran Hamasyan, Magnus Öström (e.s.t.), Mathias Eick a další skvělí muzikanti, je každá skladba dovedená k naprosté dokonalosti a vyvolává mrazení i při opakovaném poslechu.

Song
Damien Rice vydal po dlouhé době nové album - My Favourite Faded Fantasy. A The Greatest Bastard je sice sebelitující zpověď, ale Damien ji zpívá tak jímavě, že mu odpustíte. Tahle píseň vstoupí jednou do historie. A myslím, že věta "some dreams are better when they end" by mohla být mottem roku 2014.

Kapela
Moddiho jsem letos viděla hned dvakrát. Poprvé v lednu na společném koncertě s Bratry Orffovými, kde mě uchvátil natolik, že jsem se vydala v květnu do Olomouce. Spolu s cellistkou Katrine Schiøtt letos absolvovali 83 koncertů a na těch dvou, které jsem letos s nimi zažila, působili tak, že hrají jen pro vaše uši.

Koncert / festival
Roberto Fonseca hrál v Praze v Divadle Hybernia někdy v březnu. Sice nebylo plno, ale na konci koncertu všichni přítomní tancovali na sedačkách a zpívali s Fonsecou. Jeho showmanství spojené s hudebním umem i "chemie", která fungovala mezi kapelou i publikem, přispěly ke společnému pocitu radosti a štěstí a je fakt, že tenhle pocit z koncertu letos asi nic nepřekonalo. Dobrých koncertů bylo hodně, ale nejlepší byl jen jeden.

Objev
Spiro – anglická kapela, kterou jsem objevila díky festivalu Folkové prázdniny. Instrumentální masa tvořená z hudebních spirál, které si vás omotají a nepustí. A taky milí a přátelští lidé, na které nezapomenete.

Guilty Pleasure
Skandinávský jazz a skandinávské detektivky.

Drink
Cola s jamesonem před koncerty v Akropoli. A i jameson bez coly. Letos jich bylo fakt hodně. Koncertů i jamesonů.

****

Jakub Koumar (Full Moon, FMzine)

Album (kompilace)
Grandma Sparrow - Grandma Sparrow & His Piddletractor Orchestra
Joe Westerlund je jako každý správný umělec naprosto nevyzpytatelný. Krom toho, že má klasické hudební vzdělání, spolupracuje s Wilco, Bonem Iverem a hraje s Megafun nebo Califone, ukazuje, že umí leptat díru do našich mozkoven i takřka bez pomoci. Jeho letošní projekt oprášeného alter ega Grandma Sparrow je totální zvukový úlet, stojící na pomezí experimentálního folku, minimalismu, soudobé kompozice a psychedelie. Podivuhodný svět, částečně symbolizující mozaiku dětské fantazie, je nestálá, huličská, intelektuální, hravá a hlavně VTIPNÁ deska, kterou si určitě mázněte.

Ariel Pink - Pom Pom
Zvukový arsenál Ariela Pinka letos doplnila nejen další položka do audiotéky. Pom Pom je ultimátní kolekcí. Hudební encyklopedií od padesátých let, kdy stíhá protáčet písně s příjemnými melodiemi, zvukové stěny, psychedelické a progresrockové skladby, punkový říz i pompéznost osmdesátých let. Do toho míchá diskotékovou prostotu i moderní elektroniku. Všechno opepřené texty plné banality i provokace, což byla vždy Pinkova značka. Barevná a uhánějící deska toho nabízí neuvěřitelně mnoho, za což si vysloužila jedno z nejlepších hodnocení v tomto roce.

Andy Stott - Faith in Strangers
Můžete se se mnou hádat, ale kdyby byla vyhlášena anketa o nejlepší basovou desku roku, Andy Stott je hlavní kandidát. Potenciál tlustých strun odvrácený od bicích a perkusí k vokálům a ambientnímu doprovodu, když rytmus drží jen splašený synťákový tikot. Přitom stihne odbíhat od hlasových koláží k atmosféře temného industrialu. Andy Stott drží svou vysokou laťku v proměnlivosti a skladby neustále čtvrtí, seká, překrývá a sešívá hutnou basovou šňůrou, která se ovíjí i kolem vás stále těsněji, abyste zůstali v napětí, ve který moment se stáhne nejvíc a naposledy.

Song
Modest Mouse - Lampshades on Fire
Modest Mouse tajili svůj nový singl jako puritáni těhotenství nezletilé dcery. Až když se objevil na síti, byla odtajněna i instagramová předloha. Lampshades on Fire navazuje tam, kde skončili u posledního EP. Přestože píseň nápadně připomíná Sattelite Skin a postrádá skřípot myších sól, slyšet Isaacse Brocka chytat amok v bezedné gradaci nové písně je vždy zážitek, který přetrvá až do vydání plného LP.

Sun Kil Moon - Richard Ramirez Died Today of Natural Causes
Poslední deska Sun Kil Moon Benji sklidila ohlas pro poetiku všednosti a rozevlátý kytarový doprovod. Přesto je na ní píseň, která dává vzpomenout Kozelkovým časům, kdy předělával AC/DC, Kiss nebo Modest Mouse. Úderný kytarový riff a naléhavý přednes je jakousi spojnicí jeho nové a starší tvorby. Píseň, která zní v hlavě stejně jako její poselství.

Ben Frost - Nolan
V jednom ze singlů nové Frostovy desky je trochu Theory of Machines a hodně výbušniny. Ben Frost ukazuje, že i na poli IDM umí. A přestože jeho Auroru v noci nepozorují davy fanoušků, Nolan je jednou z těch písní, při které se vám podlamují kolena. Jednou z těch skladeb, kterou budete chtít slyšet, až budete umírat.

Kapela
Aphex Twin
Když se vrací legenda, mělo by to mít styl. Aphex Twin si toho je moc dobře vědom, a tak vydání nové desky po třinácti letech dávkoval, tak jak se na něj sluší. Podivný přelet jeho loga nad Londýnem, nasprejované logo, tajemné odkazy přes Twitter. Na Syro se tak málokdo netěšil s podivným svrběním v prstech.

Swans
Rok 1996 byl pro fanoušky labutí černý. Sice po vydané desce vyšel ještě živák a nějaké kompilace, Swans Are Dead byl výmluvný název pro to, co bude následovat. Jenže od roku 2010 Michael Gira stihl vypálit už se třemi řadovými a dvěma živými deskami. Nutno říct, že všechny sklízejí obrovský úspěch a nejinak je tomu i letos. Pokud si Swans udrží takový standard, bude už jejich jméno superlativem. Pokud tomu tak už dávno není.

Objev
FKA twigs - LP 1
Odvážné klipy FKA twigs se staly třešničkou na dortu asi nejlepšího debutu roku. Se zatajeným dechem jsem sledoval rajcovní laškování s vězněm na popravčím loži (či jak se tomu...), zatímco Tahliah Debrett Barnett servírovala promyšlené melodie. Ty se postupně násobí a překrývají a jsou těkavé a neurčité. Zároveň ale drží vysokou popovou chytlavost a v kombinaci s triphopově ztrácejícím se doprovodem tvoří překvapení roku.

Arca - Xen
Od FKA Twigs, co by kamenem dohodil, tvoří hudbu Venezuelan Alejandro Ghersi. Ne po hudební stránce, ale po té produkční, kam spadá mimo FKA twigs i Kanye West nebo Björk. Pod pseudonymem Arca vypálil prosněnou elektronickou koláž plnou ostře rozkrájených melodií, třesoucích se jak spánek před vytažením z mysteriózních hlubin.

Nothing - Guilty of Everything
Hutné kytary nejsou díky shoegazu už dávno symbolem překotného pohybu vpřed. I přesto, že Nothing se dostávají do příměrů k různým velikánům kytarových zahušťovadel, drží si příjemnou konkrétnost a jejich noiserockové balady jsou "dreamcorem" do jakéhokoli počasí.

Guilty Pleasure
Až úchylné potěšení měli někteří z nás při sledování kočkování, které rozpálil Mark Kozelek hned na několika frontách. Byť nemalá část internetové spodiny vrhala komentářové šavle z toho, jak nenápadný melancholik poplival plkající fanoušky hláškou All you fuckin' hillbillies, shut the fuck up, nemohla se další část z nich (včetně mě) než tetelit blahem, jak následně tento výrok vytisknul na trička. Na další level posunul pak svůj trolling při adresování na jednu z kapel roku – The War on Drugs, když mu přehlušili vystoupení na fesťáku. Nejdřív je označil za kytarovku z pivní reklamy a celá situace vyeskalovala v nadávky a dekadentně ponižující skladbu The War on Drugs, suck my cock. Ubohé? Neříkejte, že se taky nepopadáte za přežrané pupky.

Drink
Nápojem roku je pro mě na první pohled prostá věc. Káva. Konkrétně Panama SHB z farmy Kotowa. Stojí na kopcích vulkánu Barú. Nic nenakope váš den jako jemná a živá acidita v dřevěných silech skladované, čerstvě namleté a ručně přefiltrované kávy a opájení se vlastním snobstvím, plivajícím na zvratky z trendy kapslových kávovarů.

****

Zdeněk Němec (FMzine, MusicWeb)

Album / kompilace
Ben Frost – AURORA
Nejlepších desek roku se léta páně 2014 urodilo požehnaně. Nad mraky se tyčí děla Aurory islandskýho klokana, protože na By the Throat nešlo navázat líp. Pohár očekávání bezedný a Frost je o hlavu kratší. Přelil.

Dean Blunt – Black Metal
Záhadný Dean Blunt na letošním albu Black Metal poskládal neuvěřitelnou mozaiku emocí. Melancholický zpěv (mužský i ženský). Holka a kluk. Intimní zpověď.

Yob – Clearing the Path to Ascend
Temná pohřební atmosféra v podání Yob vyznívá na jejich poslední nahrávce nečekaně pozitivně. Doom metal jako víno. Čtyři dlouhý songy a hit nevybereš.

Song
Vessel – Red Sex
Tepající a pulsující erotické dusno.

Future Islands - Seasons (Waiting On You)
Když jsem viděl taneční kreace a pěvecký projev frontmana, tak jsem těžce zalitoval prošvihnutýho pražskýho koncertu.

Jenny Hval & Susanna – Black Lake
Nejněžnější ženské vokály s klavírem a noisovej zlom jako prase.

The War On Drugs – Under the Pressure v kombinaci s následující Red Eyes
Slyším Dylana, Springsteena a když se přidá saxík, tak snad aj Colina Stetsona. Je to moderní a jako otvírák nové desky to funguje fantasticky. Pak přijde pecka, jakou svět neslyšel. Chcu je vidět - slyšet!

Kapela / Interpret
Jozef Van Wissem
Milenec s loutnou, kterej i v poloprázdným strašnickým divadle zahrál nádherně. A do toho Jarmusch, film, soundtrack a jeho nová deska. Nikomu jsem celej rok nevěnoval větší pozornost.

St. Vincent
Že jsem nikomu celej rok nevěnoval větší pozornost? Kecy! Annie Clark jsem sledoval taky pořád. Nová deska je boží. Její kolaborace a covery jakbysmet. No a živá prezentace nemá široko daleko obdoby.

Einstürzende Neubauten s projektem Lament
Hledání v archivech, smysl pro detail a spousta práce, která vyústila v epické dílo o první světové válce.

Frk roku
Mark Kozelek - War On Drugs: Suck My Cock
Kozelek se neúnavně navážel do War On Drugs, až z toho vylezla hezká písnička.

Koncert / Festival
True Widow – Kapu, Linec
Řidič trucku, gothická čarodějka a pokérovanej kněz ve flanelce. Muzika, co mě přibila k podlaze.

Festival Žedno Uho – Záhřeb
Hauschka, William Basinski, Wovenhand, Forest Swords a hlavně teda Ben Frost. Čistě bílé světlo, stroboskopy, tuny páry a malej klub. Mezi mnou a Frostem byl jen stolek s jeho cajkama, pod kterým byla reprobedna. Bez bubeníků a ještě lepší než poprvé v Praze.

Godflesh, Loop – Heaven, Londýn
Po poslechu novýho ípíčka Godflesh sem se málem posral. V klubu k tomu došlo... A Loop jsou taky výborní. Né že ne!

Faith No More – Open'er Festival, Gdyně
Splněnej sen a satisfakce za Hradec. Vidět Faith No More a zemřít!

Sophie – Klub Dole, Bratislava
Takhle mě dlouho nikdo neroztancoval... A bez alkoholu vlastně zatím NIKDO!

Dean Blunt – Divadlo Hudby, Olomouc
Déšť, mlha, tma, samply, kytara, saxofon, zpěv, stroboskopy, bodyguard a pláč. Pokud jste na koncertě nebyli, tak z téhle rovnice nikdy nespočítáte výsledek. Já sám doteď pořádně nechápu, co se dělo, ale na konci se mi klepala kolena.

Objev
Ian William Craig - A Turn of Breath
Nějakej grafik z Vancouveru a jeho údajné vyvrcholení dosavadního snažení, kde je pár starších skladeb, ale hlavně nové nádhery. Ambientní poklad uplynulého roku.

Kalle, Nod Nod a Nachttante
Pokud jde o českou scénu, tak je moje ignoranství někdy na pováženou. Díky koncertu Scotta Kellyho And The Road Home jsem objevil Kalle. Desku jsem zatím neslyšel, živě je znovu neviděl, ale ten pocit z Pilotu nezapomenu. Příležitost mi do Brna přihrála taky Nod Nod a Nachttante. V obou případech mě kapely nadchly!

Jenny Hval & Susanna – Meshes of Voice
Myšlenka na tuto spolupráci prý sahá až do roku 2009 a já tímto holkám děkuju za dotažení nápadu do zdárného konce. Ambientní klavír s ženskými vokály experimentálního střihu.

Majstrštyk
Borometa
Dvoudenní fantazie na Vlněně... Nemám slov a před všema, kdo se na téhle akci podíleli, smekám!

Guilty Pleasure
Interpol – El Pintor
Ani nevím, jestli jsem jejich předposlední desku slyšel celou. Živě mě už dřív nepřesvědčili a přesmyčka El Pintor mě moc nebaví. S novou nahrávkou to mám naštěstí jinak. Z desky mám radost, protože mi Banks a spol. vrací důvěru v kapelu. Interpoli mě poslal zpátky na střední k jejich debutu a ten miluju.

Morrissey - World Peace Is Non of Your Business
Deska, nad kterou všichni ohrnovali nos, se mi nakonec dostala hluboko pod kůži. Skvělý texty a hudebně mě to vlastně taky neuráží (naopak s každým dalším poslechem roste obliba). Ve Vídni navíc Moz dokázal, že při živým provedení novej materiál nepokulhává za klasikou. Suedehead vedle I'm Not a Man? Jasně!

Oser roku Arcade Fire živě v Londýně. Chápu, že jich na pódiu bylo jak „maléch pséků“, ale tohle si prostě zvukař nemůže dovolit. Notabene, když den předtím proběhl na stejném místě první ze dvou plánovaných koncertů a veškeré nedostatky mohl borec vychytat. Mohl? Musel!

Konec Bora! Konec Pilotu! A zjištění, že lidi z Břevnova jezdí na Dobešku autem... To svět se posral?