Když se basák nemračí, ale směje (Jah Wobble)

Podle publika často poznáte, na jaký koncert jste to vlastně přišli. Sám jsem byl zvědav, jaká bude sestava v pražské Akropoli na koncert někoho, kdo je pro mě osobně jedním ze dvou nejdůležitějších baskytaristů 20. století. Ukázalo se, že koncert nalákal především jeho věrné fanoušky, kteří jej znají už desetiletí. I přes obavy, že jméno Jah Wobble něco řekne jen pár věrným, se nakonec sál příjemně zaplnil.

Atmosféra očekávání se záhy přelila v nadšení – bez úvodů či předkapely na scénu vtrhli Jah Wobble’s Invaders of the Hearth a show mohla začít. Hned na začátku jsme měli možnost slyšet několik skladeb od kapely, díky které je Wobble i u nás nejvíce známý, tedy Public Image Ltd. Tu spoluzakládal se svým dlouholetým přítelem Johnem Lydonem, tedy Johnny Rottenem z legendárních Sex Pistols.

Nestandardní přezdívka Jah Wobble je zkomoleninou občanského John Wardle, kterou z úst vypustil opilý Sid Vicious, a Johnovi se natolik zalíbila, že si ji ponechal. Wobble působil v Public Image Ltd do roku 1980, a pak zahájil sólovou kariéru. I přes řadu problémů v osobním životě se z něj stala postpunková ikona, především díky jeho eklekticismu. Chladný osmdesátkový zvuk míchal s houpavou basou inspirovanou dubem a nikdy se neštítil ani jazzu či funku. V devadesátých letech experimentoval s world music, založil vlastní label 30 Hertz Records a s Invader’s of the Hearth vydal řadu alb ovlivněných rozličnými hudebními tradicemi, jako je čínská, japonská, keltská, arabská nebo laoská.

Jeho jméno znají spíš zasvěcení do postpunkové či alternativní dubové scény, ovšem seznam interpretů, se kterými Wobble spolupracoval, je více než úctyhodný (Sinéad O’Connor, Tony Allen, Björk, Brian Eno, Bill Laswell, Holger Czukay) a řadí se tak k několika nenápadným umělcům, kteří tvoří a inspirují s neutuchající energií, i když se nikdy zcela nedostanou na výsluní.

Hned ze startu zapůsobí frontmanovo ostentativní showmanství. Jah Wobble si totiž mezi střídáním basové kytary a timbales neustále nachází čas na různé kreace – stojí na jedné noze, dělá grimasy, předvádí se, situační gagy nabízí neustále se rozbíjející cowbell. A slovní humor nezůstává pozadu, takže po první půlhodině divák váhá, zdali přišel na koncert, nebo na stand-up. Obsah je dobrý, takže si není na co stěžovat, hudba postupně přebírá vládu nad legráckami.

Ačkoliv hned po třetí skladbě se Wobble omlouvá, že diváci jistě nepřišli na „nedopečený jazz a staré hitovky, ale na pořádný dub“, nedostává se nám tradičního dubu jamajských či britských zvukových inženýrů. I když po jazzu a starých písní Public Image Ltd přechází k dubu, je to dub s jeho typickým rukopisem – rafinovanou basovou linkou, propracovanou písňovou strukturou a přechody do údernějších pasáží, kde bicí opouští bezpečné vody klasického reggae. A tak se postupně propadáme do spletitého světa jeho skladeb, kde se střídají žánry, ukazuje technická preciznost, ale kde je také přítomna jednoznačně pozitivní odpověď na otázku Franka Zappy, jestli do hudby patří humor.

I když je Jah Wobble ústředním bodem skupiny a řada skladeb se obtáčí kolem jeho basových linek, tříčlenná formace Invader’s of the Heart nejednou bere dech. Nejčastěji na sebe strhává pozornost kytara Martina Chunga, který předvádí virtuozitu hodnou klasických rockových matadorů, nenucený George King na klávesy zase vyvolává mylný předpoklad, že precizní a nápadité doprovody i sóla jsou jednoduchá. Asi nejméně prostoru dostává bubeník Marc Layton-Bennett, na kterém je znát nepříliš dobré nazvučení – klávesy i kytara jsou utopené, bicí nevýrazné.

I přes to je celkový dojem z koncertu vynikající. Zazní klasické hity Public Image Ltd (Socialist) a to nejlepší, co může nabídnout repertoár Jah Wobble’s Invaders of The Heart – Cosmic Blueprint, Everyman’s an Island nebo Java. Kdo čekal retro, mohl být zklamán, kdo vyhlížel skvělou hudební show napříč žánry, odcházel nadmíru spokojen.